Už mě to vážně přestává bavit. Další hádka, která mi s železnou pravidelností otravuje den za dnem. O tom, co jsem ze začátku nazývala velkou láskou, si myslím, že je osudový omyl. Vaškova žárlivost už pěkně dávno překročila únosnou mez a já už nějaký ten pátek přemýšlím, proč to ještě natahovat.
Kam se poděla ta laskavá slova a jeho jemný smysl pro humor, o tom teď můžu raději jen přemýšlet. Hlavně potichu, hlavně neříkat nic nahlas, abych si zas nevyslechla hotovou litanii o tom, že ten, kdo se tady změnil, není rozhodně on. Pro dnešek toho bylo dost, říkám si v duchu a vypínám telefon po vyslechnutém kázání o tom, že kamarádi by v mém životě neměli co dělat, když mám přece jeho. Uf, ještě z těch stresů budu mít žaludeční vředy, pomyslím si, ale naštěstí jemné tlačení v břiše rychle zaspím.
Probudím se úplně zpocená. Zpočátku moc dobře nechápu, co se to děje, ale po tom, co se mi neviditelná ruka prohrábne vnitřnostmi a začne je svou pěstí drtit, už pomalu chápu. Že by vážně ty vředy? Začínám Vaška v duchu proklínat za to, co mi svými výstupy způsobil, a v dalším záchvatu se schoulím na posteli. Slzy se mi začínají drát do očí. Takovou bolest jsem ještě v životě nezažila a počítám každou vteřinu, dokud v pořadí třetí záchvat nepovolí. Pyžamo mám na sobě přilepené a dává se do mě nepěkná zimnice. Poslední zbytky všech sil mi dovolí vstát a téměř po čtyřech se dobelhám do ložnice. Ani nestihnu mamku vzbudit a už se k ní kácím do postele a sténám při dalším záchvatu těch nesnesitelných křečí. Mamka vyděšená k smrti skáče z postele a s hrůzou v očích se mě ptá, co se děje. Moc ráda bych si s tebou, mami, popovídala, ale nějak prostě nemůžu, ráda bych jí sdělila. No, asi mi nebude tak špatně, když mám ještě sílu na špásy. Ale má zlatá maminka je rychlejší. Svléká ze mě mokré pyžamo, přehazuje mi přes ramena bundu a vede mě do auta.
Cesta je jak ten nejhorší sen, co se může člověku zdát. Cítím každý kamínek a modlím se, aby nám došel benzín a já se mohla schoulit do klubíčka a tiše umřít.
V nemocnici to vzalo nečekaně rychlý spád. "Vypadá to na slepák, děvenko. Tady čekat nebudeme, to by se nám mohlo vymstít. Holt se na Tebe budeme muset podívat." To jsem ještě moc nechápala, co tím pan doktor myslí.
Ale ani jsem se nestihla bát. Předoperační vyšetření a šupem mě vezli na sál. Tam mi sestřička napíchla žílu a mě s hrůzou napadlo, co když mě to neuspí? Ale to už mi víčka ztěžkla, jako by mi na nich ležely dva balvany.
"Probuďte se! Haló. Vstávejte." Volala na mě sestřička a já přemýšlela, proč tak proboha řve. Nemohla jsem uvěřit, že už je po všem. Vždyť jsem tam byla asi tak vteřinu! Opravdu jsem se probudila ještě na sále, ale to už mě vezli na pokoj. Takovou zimu jsem v životě nezažila. Zimnice se mnou cloumala tak, jako by ze mě chtěla vymlátit duši, a žaludek se zřejmě snažil o dvojitý přemet. Pokud jsem si myslela, že to, co mě dneska ráno vzbudilo, bylo nejhorší v mém životě, pochopila jsem, že jsem toho zažila ještě málo. Asi jsem se ocitla v pekle, musela jsem tedy hodně zlobit.
Na pokoji jsem okamžitě usnula a spala celý den. V noci mě budila sestra a cpala do mě prášky kvůli horečce, všechno jsem vnímala jako v mlze, ale ráno mi bylo naštěstí trochu lépe.
Otevřely se dveře a do pokoje vešel anděl.
Tedy alespoň tak vypadal. Usměvavý kluk celý v bílém se ke mně hrnul a ptal se, jestli něco nepotřebuji. Asi jsem musela vypadat hodně zle, protože mi do ruky podával emitní misku v domnění, že ta otevřená pusa se právě chystá zvracet. Omluvně jsem se usmála a položila emitku na stolek.
"Jak ti je? Už je to lepší? V noci jsi měla šílenou teplotu, už jsme se začínali bát," usmál se na mě. Ach bože, co tu dělá takový fešák? To musí být všechny pacientky v horečném pobláznění v jednom kuse.
"Je mi celkem dobře." Vydechla jsem. "Jen ještě žaludek trochu cítím, ale to bude dobrý."
"To je dobře. Tak kdybys něco potřebovala, tak řekni, jinak jsem Chris," mrkl na mě a byl pryč.
Tedy takový kus a já musím vypadat hrozně. Sáhla jsem si na mastnou hlavu a chtěla jsem se zahrabat pod zem. No to se může stát jenom mně! Snažila jsem se zvednout, ale to už mě bolest zarazila a došli mi, že jsem po operaci. Ani jsem si neprohlídla ránu a první, o čem přemýšlím, je zase nějaký kluk. Už je to semnou vážné. Poodhrnula jsem peřinu, košili a podívala se na zelené cosi, ze kterého čouhaly jakési drátky. No to je tedy něco… už už jsem sahala po emitce a vyzvracela stejně zelenou vodu, která netuším, kde se ve mně vzala. Svět se semnou točil a já zvracela a zvracela, až jsem vyčerpáním opět usnula. Když jsem se probudila, seděl u mě anděl a lítostně na mě koukal.
"To je celkem častá reakce na narkózu, bude to dobrý, uvidíš," utěšoval mě.
Moc se mi tomu věřit nechtělo. Posadila jsem se na postel a začala se ho vyptávat, co tu vlastně dělá. Dozvěděla jsem se, že mu na dalším pokoji leží zrovna spící bratr a jeho maminka je lékařka v nemocnici, kde ležím. Mé srdce zaplesalo, že ho tu uvidím každý den. Ale hned nato mi sdělil, že jeho bratra dnes pouští a mamince končí směna. Snažila jsem se na sobě nedat nic znát, a ani nevím jak, ale prokecali jsme spolu dvě hodiny A nejspíš bychom pokračovali ještě hodně dlouho, kdyby ho nevyhodila vrchní.
Když mu skončily návštěvní hodiny, přišel se semnou rozloučit a mně bylo hrozně líto, že tak bezva kluk mi mizí ze života a že už ho nejspíš nikdy neuvidím. Snažila jsem se uklidnit, že mi alespoň zpříjemnil první a nejhorší den po operaci.
Pátý den už jsem nemocnici z duše nenáviděla. Už mi bylo dobře a kromě toho, že jsem se tam šíleně nudila, jsem musela pořád myslet na svého anděla. Pokaždé, když se otevřely dveře, se mi na chvíli zastavilo srdce a já doufala, že se třeba zastaví podívat se, jak mi je. Ale přece jsem si nemohla myslet, že jsem ho oslnila ležící v nemocnici s mastnými vlasy, že? Při ranní vizitě jsem přemluvila pana doktora, že udělám všechno na světě, jen když mě už pustí domů. Přesvědčovala jsem ho, že je mi skvěle, a na důkaz toho bych byla schopná vystřihnout stojku na hlavě, jen aby mi to uvěřil. Pan doktor slíbil, že mě po obědě pustí, a já celá nedočkavá začala balit už po snídani. Hodiny se vlekly, a čím víc jsem je hypnotizovala, tím pomaleji si to šinuly. Nakonec jsem se ale přece jen dočkala a začaly se roznášet tácy s obědem. Už jsem se chystala zasednout ke stolu, když se otevřely dveře. Ani jsem nedoufala, ale přece jen mi to nedalo ohlédnout se a zkontrolovat, kdo v nich stojí.
Měla jsem sto chutí skočit okolo krku, ale zachovala jsem si tvář dámy a jen lehce se usmála.
"Co ty tu děláš, Chrisi?" zeptala jsem se naoko nechápavě.
"Jdu si pro tebe, princezno moje," mrkl na mě a já už se neudržela a opravdu mu okolo krku skočila.
KONEC
Zdroj:www.iwkaa.blog.cz



Jéé,to je nádherný!!!