"Hej, kde se zas flákáš!" vyjel na mě Timo, když jsem došla na místo srazu. "Průser. Rodiče mi našli spreje. Celý mi to vzali. Úplně všechno. Přehrabali mi celej pokoj. Nezůstala mi ani násadka. Všechno je v hajzlu. Nesmim nikam chodit, jenom do školy a zpět. Nejmíň měsíc." řekla jsem mu a sedla si na zem opírajíc se zády o lampu. "Vlastně všechno mi nevzali. Furt mám ještě mobil." "Hele, ale víš co by mě celkem zajímalo? Co tu teda děláš?" jenom jsem se usmála a lehce si skousla spodní ret. "No k čemu asi tak vymysleli okapy a hromosvody?" podívala jsem se něho. "Přišlas jenom, aby jsi mi řekla, že teď nebudem moct nic dělat?" "Jo, tak nějak." pokývala jsem hlavou a můj úsměv, který se mi na tváři objevil u předchozí otázky, zmizel. "Je mi to děsně líto." "V pohodě. Stejně už pomalu nemáme kde sprejovat." řekl Timo a já se na něho jenom podívala. Cukaly mu koutky a mě začaly taky. Nakonec jsme se tam pěkně zasmáli. "Budeš mi chybět." řekl Timo a já se na něho tázavě podívala. "Říkáš, jak kdybych se už nikdy neměla vrátit." "Pochybuju, že budeš pokračovat." řekl a já se postavila. "Lucy Kaulitz." podala jsem mu ruku. "Těší mě." chytnul ji a já se zasmála. "Jo. Pěkně blbý příjmení, co? Jak ti z Tokio Hotel. Heh. Tomísek a Billísek." řekla jsem a Timo se začal smát. "Se moc nesměj." řekla jsem mu taky s úsměvem, ale potom jsem zvážněla. "Už musím jít. Čau." "Jo, hoj." řekl a bylo ticho. Ani jeden z nás se nepohnul. Jenom jsme tam tak stáli a dívali se na sebe. Nemohla jsem se přestat dívat do těch jeho očí. Najednou ale Timo pustil batoh na zem, udělal ke mě rychlá krok, chytnul zezadu za hlavou a políbil. Dala jsem si mu ruce okolo krku a přidala se. "Budeš mi hrozně chybět." zašeptal, když jsme se od sebe odtrhli. "Vždyť ty mě taky." řekla jsem, ale to už jsem se pomalu otáčela a šla zase domů. "Musím jít. Čus. A Timo?" otočila jsem se ještě za ním. "He?" podíval se na mě a zvedal batoh ze země. "Miluju tě." řekla jsem a rozběhla se domů.
Druhý den:
"Slečno Kaulitzová. Kaulitz!" zařvala na mě učitelka a já na ni zvedla moje opuchlé oči. "Co chceš?" podívala jsem se na ni. Neměla jsem vůbec náladu a to na nikoho. Večer jsem brečela. Uvědomila jsem si, jak moc Tima miluju a jak mi bude scházet. "Byla bych doopravdy ráda, kdyby jste už začala dávat pozor." řekla mi a já se podívala na hodiny, potom na rozvrh a znovu na učitelku. "Nic moc tam nevidím a nemám ponětí o čase. Jaká je hodina, prosím?" Po slově 'prosím' se na mě celá třída nevěřícně otočila.


