"Ty jsi Alex, že? Teda ta stará to tak říkala..." podíval se na Alex v domnění, že s ní navá že rozhovor, ale ona neodpovídala. "Jsem Jan." podal ji ruku, ale ona to znovu ignorovala. Potom se ale zhluboka nadechla, zastavila se a podívala na něho. "Co mi chceš?" řekla a v očích měla strach. "Já... nic, jenom..." zakoktal se Jan a Alex se ušklíbla a začala pomalu couvat. "Víš, pamatuju si to tenkrát... Jo, tenkrát byl ale na tvým místě Dan... Taky mě táhnul k němu..." "Ale Alex, já tě nikam netáhnu, chcu jenom, aby ti nic neudělal!" "Proč? Vždyť... Se na mě podívej!" vykřikla. "Jo, vidím. Vidím holku, o které toho hrozně málo vím a líbí se mi." řekl a Alex zůstala stát na místě. "Pojď, půjdeme..." řekl a šli.
"Zlato? To jsi ty?" zavolala Janova máma, sotva vešli do domu. "Jo, jsem to já! Mami? Může u nás Alex zůstat přes noc? Jo? Díky!" zvolal a už, už táhnul Alex k němu do pokoje. "Budete chtít něco k pití, nebo k jídlu? Jé, to je pěkná slečna. Konečně sis taky někoho dovedl..." řekla mile. Alex ji jenom potichu a bázlivě sledovala. "Ty jsi Alex? Mě můžeš říkat Sofi." podala s úsměvem Alex ruku. Ta jí ji taky podala. "Ehm, mami, myslím, že to zvládnu sám." řekl s nuceným úsměvem Jan. "Jo, aha. A moc neblbni." usmála se na něho a odcupitala. "Já, omlouvám se, ale... je to máma. Pořád otravná." "Chtěla bych mít takovou mámu." pípla Alex nesměle a sedla si na postel. "Tvoje není taková, že když si domů někoho přivedeš, hned opruzuje? Nebo když odněkud příjdeš později, než jsi měla, tak se hned ptá co bylo a tak?" podíval se na ni užasle Jan a sednul si na zem asi dva metry naproti ni. "Ne. Moje není taková." řekla smutně. "A jaká je? Já si to totiž pomalu nedokážu jinak představit." "Vypadá jako ty nafintěné nány u nás ve třídě. Blond vlasy vyžehlené do rovna, nebo natočené kulmou na dokonalé prstýnky, sukně, boty na podpatku, pořád dokonale udržovaná. Hrozně arogantní, sobecká... Mě si skoro nevšímá. Celé dny telefonuje a lakuje si nehty. Tak ti to stačí?" zvedla k němu smutné oči a on se na ni užasle podíval. "Po kom ty jsi?" podíval se na ni s úsměvem. "No, to je to!" usmála se kysele Alex. "Jak to myslíš?" podíval se na ni se zájmem. "Ale, to neřeš. Co tu všechno máš a nemáš?" rozhlídla se po pokoji. "Nemáš tu nepořádek. Tebe chcu na ubytovnu." pokývala hlavou. Jan se zasmál. "Jo, je to taková moje úchylka - pořád uklízím." "To máš ještě v pohodě, já si zpívám." usmála se na něho. "S úsměvem ti to sluší víc." "To je mi k ničemu, když po mě Dan vyjede tak jak tak." posmutněla. "Ne, nebreč." řekl Jan a sedl si vedle ní. Chtěl ji vzít kolem ramen, ale ona se odtáhla. "Alex, prosím. Nic ti neudělám. Slibuju." řekl klidně a podíval se na Alex, která se na něho nedůvěřivě dívala. Potom ale povolila a Jan ji objal kolem ramen.
"Zlato? To jsi ty?" zavolala Janova máma, sotva vešli do domu. "Jo, jsem to já! Mami? Může u nás Alex zůstat přes noc? Jo? Díky!" zvolal a už, už táhnul Alex k němu do pokoje. "Budete chtít něco k pití, nebo k jídlu? Jé, to je pěkná slečna. Konečně sis taky někoho dovedl..." řekla mile. Alex ji jenom potichu a bázlivě sledovala. "Ty jsi Alex? Mě můžeš říkat Sofi." podala s úsměvem Alex ruku. Ta jí ji taky podala. "Ehm, mami, myslím, že to zvládnu sám." řekl s nuceným úsměvem Jan. "Jo, aha. A moc neblbni." usmála se na něho a odcupitala. "Já, omlouvám se, ale... je to máma. Pořád otravná." "Chtěla bych mít takovou mámu." pípla Alex nesměle a sedla si na postel. "Tvoje není taková, že když si domů někoho přivedeš, hned opruzuje? Nebo když odněkud příjdeš později, než jsi měla, tak se hned ptá co bylo a tak?" podíval se na ni užasle Jan a sednul si na zem asi dva metry naproti ni. "Ne. Moje není taková." řekla smutně. "A jaká je? Já si to totiž pomalu nedokážu jinak představit." "Vypadá jako ty nafintěné nány u nás ve třídě. Blond vlasy vyžehlené do rovna, nebo natočené kulmou na dokonalé prstýnky, sukně, boty na podpatku, pořád dokonale udržovaná. Hrozně arogantní, sobecká... Mě si skoro nevšímá. Celé dny telefonuje a lakuje si nehty. Tak ti to stačí?" zvedla k němu smutné oči a on se na ni užasle podíval. "Po kom ty jsi?" podíval se na ni s úsměvem. "No, to je to!" usmála se kysele Alex. "Jak to myslíš?" podíval se na ni se zájmem. "Ale, to neřeš. Co tu všechno máš a nemáš?" rozhlídla se po pokoji. "Nemáš tu nepořádek. Tebe chcu na ubytovnu." pokývala hlavou. Jan se zasmál. "Jo, je to taková moje úchylka - pořád uklízím." "To máš ještě v pohodě, já si zpívám." usmála se na něho. "S úsměvem ti to sluší víc." "To je mi k ničemu, když po mě Dan vyjede tak jak tak." posmutněla. "Ne, nebreč." řekl Jan a sedl si vedle ní. Chtěl ji vzít kolem ramen, ale ona se odtáhla. "Alex, prosím. Nic ti neudělám. Slibuju." řekl klidně a podíval se na Alex, která se na něho nedůvěřivě dívala. Potom ale povolila a Jan ji objal kolem ramen.
Papucza


