…::Timo::…
Jakmile dám nohu za práh třídy, zazvoní. Vrátím se tedy do učebny, abych si sbalil věci. Trvá mi to trošku dýl, navíc se mi ještě rozsype pouzdro. "Sakra!" zakleju a sehnu se abych to posbíral. Konečně se mi podaří to všechno nacpat do báglu. Výjdu rychle ze dveří, ale okamžitě zpomalím. Profesor se baví se Sašou, sedí hned za rohem. Ovšem z rozhovoru už nic nestihnu, on odejde pryč, slyším jeho kroky jak se sune ke schodišti. Vzpomenu si, že Saša vlastně nechala batoh v učebně, Asi je jí dost zle, možná je to mrcha, nechala mě zmlátit, ale nějakej důvod mít musela. Pro ten batoh ji prostě zajdu. Chvíli se rozmýšlím jestli za ten roh zajít. Před očima se mi promítne její pohled. To prostě nemohl být její nápad!!! Slyším jak vzlyká, nejspíš o mě vůbec neví. "Sašo?" šeptnu, aby se nelekla, ale ona sebou i tak škubne, "Promiň nechtěl jsem tě vyděsit," podám ji její batoh, nechci se jí podívat do očí. "Děkuju," vzlykne. Neudržím se a zadívám se ji do očí. Má je plné slz, utrpení. Nevím jak to Byron udělal, ale trpí a to dost. "Jseš v pořádku?" zeptám se ji z chladnou dávkou v hlase. Na sucho polkne a neodpoví. "Jo," vysouká ze sebe nakonec. "Ok," olíznu si rty a zamířím na schodiště. Se sklopenou hlavou výjdu ze školy. "Dáme brčko?" drcne do mě Byron. "Jo," kouknu na něj. Hned za ním si to cupitá Julie. "Broučku," obejme mě kolem ramen. "Pust! Bolí to!" vyjedu po ní. "Promiň čumáčku," líbne mě na tvář. "Julie, prosím tě! Běž, potřebuju si s Byronem promluvit!" vyženu ji. Kupodivu se necuká a mlčky odejde. Snad není tak blbá a pochopila, že mi nemá lézt na oči, natož znovu do postele! "Jak to bylo?" kouknu přísným pohledem na Barona. "Co?" zasekne se v půli pohybu. "Ta noc, především!" připomenu mu. Chvíli nic neříká, pak se ušklíbne. "Tak jak to říkám doteď!" "Hm," nevzmůžu se na nic jiného. Nemám důkazy na to, abych věděl, že lže! Prostě pořád nemůžu pochopit, proč to udělala a já to chci pochopit. "Spal jsi s ní?" zeptám se ho aniž bych nad tím přemýšlel. Zase ten jeho namachrovaný úšklebek. "Ano, spal!" řekne už asi po padesátý. Ne, já tomu nemůžu uvěřit! Saša ho nesnáší, tohle by neudělala!!! "Co si do ni narval?" nepřestanu do něj rýt. "Já??"diví se. "Jo, ty!" syknu. "Chtěla sama," trhne rameny. Ne, to ne! To přece… není normální tohle! "Musím se jí na to zeptat," prohrábnu si nervózně vlasy. Byron vytřeští oči a vstane. "Ne! To.. to bych nedělal. Bude zapírat, vsaď se!" posadí se zpět na lavičku. "Proč myslíš? Bude to na férovku! Já ji řeknu pravdu a ona zase mě!" kouknu na něj. "No, můžu ti zaručit, že ona ti pravdu nikdy neřekne! Je to lhářka a podrazačka! Největší svině co sem kdy viděl!" uráží ji. "Nemyslíš si, že na tom máš trochu vinu i ty? Hm??" kouknu se mu tázavě do očí. "Já? Proč zase já?" diví se. "Když tak moc s tebou chtěla šukat! Seš můj kámoš, proč si ji neřekl NE? Co?" vpálímmu do obličeje. "Moc nad tím přemejšlíš hochu! Proč si ty neřekl Julii NE! Když dole si měl Sašu. No?" vrátí mi to i s úroky. Ale na to mám hned argument. "Protože ona mě vidírala, nevím kterej kretén ji řekl, že sem se "vsadil" o to, že zjistím, jestli je Saša panna!" "Už drž hubu, vole! Moc meleš!" koukne na mě výhružně. "No, pánovi se tenhle rozhovor nelíbí," přetékám ironii. "Zavolej mi až se uklidníš, nazdar!" rozloučí se a šine si to k nějakejm holkám. Typuji je na drchačky, kretén!
…::Saša::…
"Kolik je hodin??" zavolá na mě táta zrovna když jdu po schodech do svého pokoje. Stále dokola se mi přemítá ta scéna s profesorem. Ta věta mi stále probíhá myslí. "Nevěděl jsem, že jsi taková mrcha Sašo! Měl jsem tě rád jako studentku, ale zklamala jsi mě na celé čáře. Nashledanou." Říct mi to jinej profesor, neranilo by mě to tolik jako od něj. Nevím co se po škole šušká, ale musí to teda být něco extra bomba, když tím popuzují i profesorský sbor. "Máš je v předsíni na stolku," odpovím tátovi, myslí stále u dnešního dne. "Neptal jsem se kde mám hodinky, ale kolik je hodin," křikne za mnou, ale v tu chvíli zabouchnu dveře od pokoje. "Sašo, děje se něco?" slyším jak za mnou volá. Zamknu dveře, aby ho nenapadlo za mnou jít a svalím své tělo na postel. Chvíli tupě zírám do stropu, pak se překulím na břicho. Hlavu zabořím do polštáře a chtě nechtě se rozbrečím. Je mi hrozně! Kdybych nevzala ten projekt, nebavila bych se s Timem, nevyspala bych se s ním a … prostě by se nestalo tohle všechno. Místo toho mě teď všichni zavrhli.
Spím do té doby, než mě probudí mámino klepání na dveře. "Sašo? Ty nejdeš do školy?" slyším mluvit mámu za dveřmi. Sakra! Musela jsem zaspat! "Ne," brouknu. "Ale ano, jdeš! Odemkni," už neklepe, teď buší. Nerada vstanu z postele a dojdu ji odemknout. "Děje se něco?" zeptá se mě úplně stejně jako táta. "Ani ne," trhnu rameny. "Jak to vypadáš?" sjede mě pohledem od shora dolů. "Tak jako dycky, hrozně!" odseknu. Máma nejspíš zjistí, že nemá cenu do mě něco hustit, když mi to jde jedním uchem tam a druhým ven. Mávne nade mnou rukou a otočí se ke mně zády. "Za 15 minut ti jede autobus," oznámí mi. Nějak se neplaším, do báglu naházím učebnice na dnešní den a sejdu dolů se alespoň nesnídat, když už jsem včera vůbec nic nejedla. "No jen jez, jsi hubená, hrůza pohledět," odvrátí ode mě mamka pohled. "Se nedívej no," brouknu.
Na mámin povel si ještě před odchodem změřím teplotu, prý se ji nějak nezdám. Ani netuší jak moc si přeji, abych měla teplotu alespoň zvýšenou. Bohužel…
V angličtině se jde na počítače, což mi dost pomůže, alespoň si můžu na flashku stáhnout fotky, který mi předali lidi z našeho "týmu". No, mám pocit, že už ani jedno neexistuje. Jak našeho, tak týmu. "Sašo, nechci ti nic říkat, ale já už jaksi nechci abys s mými fotkami nadále něco dělala," nahne se ke mně Nicol. "Cože?" pohlédnu na ni zoufale. "Nepřeji si, aby si s nimi pracovala, takže je vymaž! Díky," ušklíbne se. "Ale proč?" nechápu. "Popravdě? Nezvládneš to holka," věnuje mi povýšené pousmáti. "S váma jo!" šeptnu. "Jo to možná ano, ale nidko ti tu očividně nechce pomoct, smůla. Tvoje hvězda už zhasla!" Na tohle nemám slova. "Jo Sašo, moje si taky vymaž!" "Jo a moje taky, beztak sou blbý!" "Moje taky nechci, aby je měla u sebe taková…" Tohle už je moc, pracně zatlačuji slzy. Copak jsem taková citlivka? To je tak hnusněj pocit, když mnou každej opovrhuje!!! "No tak klid!" zavrčí profesorka angličtiny, zároveň naše třídní. "Sašo, po zvonění chci s tebou mluvit," oznámí mi. "Ano," slabě přikývnu. Další kázání? Další urážení?
"Sašo, chci s tebou mluvit o pondělním odpoledni, " oznámí mi. "Jak jinak, že," smutně na ni pohlédnu. Pokynem ruky mi ukáže na volnou židli hned vedle ni. Posadím se. "Na včerejší radě… Řeknu to takhle. Jelikož se celá událost stala po vyučovací hodině v době už vašeho osobního volna, by se celá událost měla uzavřít. Jenže…" odmlčí se. "Co?" zeptám se s malou dušičkou. "Jenže se to stalo v aréálu školy. Jednalo se o vážné napadení s možnou újmou na zdraví. Sašo je mi líto, ale hrozí ti vyhazov ze školy," sklopí oči. V tu chvíli se snad zastaví celej svět. "Aha," vydechnu. "Ale já ti věřím, že jsi to nebyla. Byla jsi jen návnada, že ano?" pohlédne na mě soucitně. "Věříte? Od kdy? Vždyť mě nesnášíte," připomenu ji. "Jsi jedna z nejlepších studentek této školy, Sašo…" chytí mě za ruku. ".. když řekneš kdo to zorganizoval, můžeš mít jen trojku z chování v lepším případě dvojku." Zkousnu si spodmí ret. "Myslíte si, že by mi někdo věřil?" pohlédnu na ni uslzenýma očima. Slabě kývne, že ne. "Sou svědci co viděli jen tebe, nikoho jiného" pohladí mě po ruce. Prudce se ji vysmeknu. "Tak má to cenu něco říkat?" slyším jak se mi v půlce věty zlomí hlas. "Můžeš to zkusit, braň se!" zvýší hlas. "Děkuju, ale.. na tohle já už nemám sílu. Kdy musím odejít?" nervózně si pohrávám s prstýnkem. "Příští rok už musíš nastoupit na jinou školu," povzdechne si. "Ok," vstanu ze židle a vydám se ke dveřím. "Sašo, nevzdávej to! Já ti věřím," dodá. "To jste jediná," otočím se na ni ode dveří a zatočím ke schodům. Podělanej svět! Mám chuť do něčeho koupnout, hystericky brečet, já nevím!!! Jsem naprosto zoufalá. Prosím ať je to sen! Prosím!!! "Sašo?" zastaví mě Thomas. "Jo, tvoje snímky taky vymažu neboj," odbydu ho a jdu dál. "No tak stůj přece," chytí mě za rameno. "Slyšel jsem všechno," sklopí oči. "Je mi to líto, jen chci, abys věděla, že já věřím, že to nebyla tvoje práce. Co věřím, já to vím," dívá se mi zpříma do očí. "Proč já? Proč?" rozpláču se. "No tak, nebreč," obejme mě. Ani neví jak moc mi je jeho objetí příjemné. Tohle jsem potřebovala, vědět, že mi někdo věří. Tiskne mě k sobě, jako bych mu patřila. Hladí mě po vlasech a něco nesrozumitelného mi šeptá do ouška. Uklidní mě to. "Děkuju," odlepím se od něj a s uslzenýma očima se na něj zadívám. "Můžu mít otázku?" pousměji se smutně. "Jakoukoli," kývne. "Co se tady po škole říká?" položím mu ji. Zajímá mě to! Musím vědět, co? Jinak nikdy nepříjdu na to, proč mnou všichni opovrhují!
"Ale vždyť to, to není pravda!" vydechnu hned po tom co mi to celé řekne. "Já vím, ale tohle všechno říká," trhne jedním ramenem. "Kdo?" zajímám se. "Všechno jenom Byron. Timo, Jess ani jeden z nich, pokud vím, nikomu nic nerozhlašují. To všechno Byron, řekne to tomu a tomu a ten to poví zase té a té. Další si přisadí a je z toho aféra jak prase," opře se rukou o zeď. "Sašo já ti to musím říct!" promne si oči. "Co?" zpozorním. "Profesoři mají svědky proti tobě. Já nechci aby tě vyhodili, jsi fakt dobrá. Jako jedna z mála na tuhle školu patříš!" "Ale co chceš dělat? Já žádného nemám," povzdechnu si. "Máš mě! Měl jsem to všechno jako na dlani," pousměje se. "Nebudou ti věřit, jsi sám," melu svou. "Ale nejsem, byl jsem tam se svojí holkou. Za keřem na lavičce. Viděl jsem Byrona, ty týpky, tebe. A taky jsme všechno slyšeli," mrkne na mě. "Máš mě, já dokážu, že si ten vyhazov nezasloužíš! Hned v pondělí to musíš říct třídní a .." začne plánovat. "Ne," přeruším ho. "Nikdo nám dvou nebude věřit, Byron to má předem vyhraný! Jeho táta pro školu dost znamená. Všechny si získal, všichni budou stát při něm. Kašlu na to! I tak budu muset přejít na jinou školu, nebudu někde, kde mě nemají rádi. Bez přátel já nemůžu existovat," sklopím oči a vykročím ke schodům. "No tak Sašo! Tahle škola byla tvůj sen!!! Navíc máš rozdělaném ten projekt," křičí za mnou. Na chvíli se zastavím a poslouchám ho. "Nevzdávej to sakra!!!" dodá. Já už to vzdala….
Pokračování příště ;)
Příští díl asi konec ;) xD Jinak, už se lepším co? :D:D
Kdyby chyby, tak to neva, nechte to tak! ;) :D:D
Hlavně komenty! <333333333333
A děkuju všem co u předešlého dílu komentovali, udělali ste mi big radost a taky to mě nakoplo napsat další díl mnohem dřív než jsem zvyklá - po týdnu ;) xD
Negi <3


