..:: LUCY ::..
"Tak dík za pomoc." zvedla jsem se ze země, když ze mě kluci posundávali to nádobí. Nakonec to dělali všichni, všech pět. Přišli něco zkoušet a kdo jinej má zkušebnu? "Linke!" zařvala jsem, když jsem slyšela zvrchu hroznej řehot. "No?" "Doufám, že nejste jak malý a teď nemá na sobě minimálně jeden z vás část mého spodního prádla!" zařvala jsem a podle toho, že hluk v pokoji utichnul jsem poznala, že jsem se trefila... "Fajn, příště aspoň zavřete ty dveře, když se chystáte na takový hlouposti!" zařvala jsem. Když za sebou Linke zabouchnul dveře, přišlo mi to nějak zábavný, ani nevim proč. Prostě jsem se rozesmála. Najednou mě chytla hrozná křeč. Začala jsem se svíjet na pohovce. Nakonec jsem vykřikla, jenže to už slyšeli i kluci. "Lucy? Všechno v pohodě?" zařval zvrchu Linke a když jsem mu neodpovídala, běžel dolů. Sotva mě ale uviděl, objevil se mu na tváři zděšený výraz. "Sakra! Jane! Startuj!" zařval, zabalil mě do deky a vzal do náruče. "Co je?" řekl Jan, mezi tím, co si oblíkal bundu a hledal klíčky od auta v kapsách. "Nevím, dělej!" zařval Linke. Jan mu hodil bundu na záda a běžel k autu. Linke sednul i se mnou na zadní sedadla a hladil mě po vlasech. Cesta ke špitálu trvala nějakou chvíli. Když jsme zastavili, Jan okamžitě vyběhnul z auta a běžel dovnitř pro doktora.
"Potratila." řekl doktor, sotva jsem se probudila na nemocniční posteli. "Cože?" řekla jsem ještě pořád ospale. "Luc, tys..." "Neříkej mi Luc, sakra!" křikla jsem po Linkem, až sebou trhnul. "Sorry, ale říkal mi tak Timo." řekla jsem už mnohem klidněji a tišeji. "Fajn. Hele, tě tu necháme s tim doktorem, OK?" plácnul Jan a šel. "Já nejsem my." hodil hnusným pohledem na kluky, kteří se v tu chvíli zvedli a odešli za ním. "Slyšel jsem od vašeho přítele, že..." začal doktor, ale já mu do toho naštvaně skočila "Ani jeden z těch kluků není můj." "Tak pardon." řekl ten doktor a bylo na něm poznat, že ještě chvíli budu vyvádět a rupnou mu nervy. "Prostě mi řekli, že jste byla zasypaná nádobím, je to pravda?" "Jo." "Pobilo vás to, když jste spadla na zem, spadla jste na břicho a pak už to šlo ráz na ráz." řekl ten doktor a já se na něho podívala s úšklebkem. "Jenže než to nádobí ze mě sundali, trvalo to dobrou čtvrt hodinu a dalších deset minut jsem se dívala na televizi. To to trvalo skoro půl hodiny?" "Jo." řekl ten doktor naštvaně a odešel. Fajn, tak už jsem si stačila zprotivit doktora... "Kluci! Já tu nechcu bejt sama!" zařvala jsem z plných plic.


