"Je čas" zakřičí teta a já byť nechci,zvednu se s postele,vezmu kufry a jdu z mého,ano z mého pokoje do předsíně,kde na mě už čeká "Opravdu,to nejde přesunout aspoň o týden" hodím na ní prosebný pohled "Zlatíčko,kdyby to šlo,tak dobře víš,že bych si tě tu nechala,ale rodiče,tě dlouho neviděli a těší se na tebe" "Ano,ale ..." přeruší mě "Proč tu chceš ještě zůstat?" touto otázkou mě zaskočí. "No protože,je mi tu dobře" teta však zakroutí hlavou "To je možné,ale hlavní důvod,proč ještě nechceš jet,je že se vrátím nějak,kde máš nedořešené věci a bojíš se" vezme mi jeden kufr a jde semnou k taxiku. "Cokoliv,budeš potřebovat,tak stačí zvednou telefon a zavolat mi." "Já vím.Měj se krásně a zavoláme si" "Tak to určitě a pozdravuj doma" "Budu a opravdu nechceš jét teď semnou?" zeptá se rychle "Teď to opravdu nejde,ale já se objevím a to brzo" ... Dá mi pusu na líčko,sednu si do taxiku a zavřu dveře.Naposledy se otočím k tetě a zamávám jí,potom už jedu na letiště.
"Je to neuvěřitelné" řeknu si pro sebe velmi,opravdu velmi potichu.Je to dneska přesně rok.Přesně před rokem jsem taky seděla v letadlu,ale z Německa do Ameriky a teď?Taky sedím v letadlu ale z Ameriky do Německa.Je to zvláštní,že můj odjezd domů je uplně ve stejný den jako můj odlet.V sobě mám hrozně smíšené pocity.Co bude až doletím?Přece jenom je to rok co jsem byla pryč,všechno se určitě změnilo a i lidé budou jiní.Bojím se toho,hrozně moc.Vím,že jsem udělala chybu,ale já to v tu chvíli jinak neviděla.Bylo toho na mě moc a teď vím že jsem myslela jenom na sebe,ale nadruhou stranu to bylo určitě lepší,že jsem odjela.Každý,opravdu každý si musel srovnat v hlavě poslední události,co se stali.Ale te´d je už pozdě přemýšlet o tom,že jsem udělala chybu a nechávat je samotné,hlavně Jana.Každý teď žije svůj život a tak to musí být i nadále po mém příjezdu domu.Vím,že se snimi určitě setkám a těším se strašně moc,ale nadruhou stranu se bojím,že mi to nikdy neodpustí a nebo snad na mě zapoměli.To ovšem ukáže až čas,protože jsem poprosila rodiče aby nikomu neříkali kde jsem,co dělám a nic jiného a ani kdy přijedu.Snad jsem myslela,že by zamnou přijeli?Nevím ...
Let uběhl poměrně rychle,za což jsem ráda,protože dlouho a nudné lety fakt nemusím.Takže,když jsme přistávali,byla jsem jen ráda."Mamííííí" zakřičala jsem snád na celé letiště a lidi nelidi,rozběhla jsem se k mamce,kterou jsem hrozně moc objala a snád jí patnáct minut ani nepouštěla,jak jsem byla ráda.Slzy od štěstí mě tekli proudem a já byla nad míru spokojená,že zase po dlouhým roce vidím mamka a držím jí."Dceruško moje" opakuje pořád dokola.Někteří lidé si na nás zahlížejí,ale nám to nevadí,taky jsme se takovou dobu neviděli.Pro mě to byla jako věčnost"Kde je táta?" zeptám se "Boužel uvízl v koloně,takže se uvidíme až doma" odpoví mi v rychlosti"Škoda,škoda,ale snád bude dříc doma jako my.Ježiš mami,já su tak ráda,že tě zasej vidím.Jsi nějaká jiná,nějaká nevím.Ty jsi přibrala?" zeptá se pohotově,protože máma,která si svoji krásně štíhlou postavu udržovala co si pamatuju,opravdu nějak přibrala,což se mi nezdá.Trochu zčervená a vyhýbavě mě odpoví."Pojď jdeme pro zavazadlo a pak rychle domů za tátou" Jenom souhlasně přikývnu a dál už to neřeším."Vždyť jsi odjížděla z jedním kufrem a teď máš k tomu ještě další dva?" udiví se máma "No to víš no,nakupovat se musí" zasmějeme se obě dvě a bereme kufry.
"Áááááá konečně domáááááá" zakřičím,jen co vystoupím z auta.Na nějaké zavazadla jsem neměla ani pomyšlení a hned jsem vletěla do domu,jesli už tam bude táta.Bouže mě čekalo sklamání a to,že tam ještě nebyl,ale nadruhou stranu jsem byla hrozně ráda.Všechno,opravdu všechno zůstalo při starém,nic se nezměnilo,teda tak se mi aspoň zdálo.Protože když jsem se z mého pokoje vracela za mámou dolů,musela jsem jít klem pokoje pro hosty,na tom by nebylo nic tak divného,ale nábytek byl pryč,místo světle modré tam byla světle růžová a byli tam naskádané všude nějaké krabice,ještě neotevřené.Nedalo mě to a tak když jsme zešla jsem se zeptala mámi"Všechno je tu vesměs stejné,až na pokoj pro hosty.Co s ním chystáte udělat?" "Ty seš teda zvědavá" zasměje se máma "He,to mám po tobě určitě" "Po mě?Ale kdeže,to bude po tátovi" odpoví mi zpětně "Po mě?Co je po mě" uslyším za sebou,škubnu sebou a na tváři se mi objeví ještě mnohem větší úsměv"Tatíííííí" zakřičím a skočím mu hned do náruče "Tak ráda,tě zase vidím" "Tak to jsme na tom stejně" ... ... Po dlouhém objímání,jsme se dohodli,že jsi půjdu vybalit a pak dojdu za nimi do obýváku a všechno jím povykládám.No a tka jsem šla. ... Bylo neuvěřitelné,že se za ten rok nic v mém pokojíku nezměnilo,všechno,všecicko bylo stejné,tak jak jsem to tu zanechala.Nevynechala jsem ani jednu věc,na všechny jsem si musela šáhnout abych si byla jistá,že po roce jsem opět doma.Přišla jsem k oknu,odhrnula záclonu a podívala jsem se naproti.I ten výhled z okna zůstal uplně stejný,tak jako dům naproti.Odvrátím obličej a podívám se raději na koberec u mně v pokoji."Je čas vybalovat" zašeptá si pro sebe a pustím se do toho.
"Tak hotovo" dojdu za našima dolů do obývaku a jde vydět,že jsem je přerušila při nějaké hodně důležité debatě,ale dělali jakože nic."Tak?Začni.Všechno uplně všechno chceme s tatínkem slyšet a nic nevynechávej ... "pobídne mě mamka,když si sednu.Já se jen usměju a začínám "Po přistání letadla,mě na letišti čekala teta ... " vyprávěla jsem jím skutečně o všem co se stalo a nestalo.Jak to tam vypadalo,jaká byla přároda a okolí.Kolik lidí jsem poznala a taky jak se mi vedlo ve škole.Nevynechala jsem ani jak skvěle se tam nakupuje a ani to jaký měla teta dům a jaké výlety jsme spolu podnikali.Prostě do nejmejšího detajlu ... " ... a skočila jsem mamce do nároče" zakončím svůj hodně dlouhý prosloh o mém ročním pobytě v Americe "Wou,wou,to muselo být skvělé" zhodnotila máma a táta jen tiše přikyvoval."No to si piš že to tam bylo skvělé,ale jsem ráda,že jsem tady a že vás mám zase při sobě.Myslím si že to byla skvělá zkušenost,ale po prázdninách se tam asi už nevrátím,jako myslím opět studovat.Podle mě jeden rok stačil a když tam pojedu tak jedině navštívit tetu,kamarády a známích co tam mám" "Somozřejmě,je to jenom na tobě,jestli chceš dál studovat u tety a nebo tady,my tě s mámou budeme ve všem podporovat a pomáhat ti.Chceme pro tebe jenom to nejlepší,takže je to na tobě" "Děkuju,jste vážně skvělí,ale teď my vykládejte co tady?Jak jste se měli?něco nového?Honem,honem" Máma s tátou se na sebe jenom podívají jakoby si pohledama něco řekli "Ano,něco nového tady je a je to opravdu novinka,hodně velká" začne máma a já jsem jedno velké ucho "Už jsem tátovi říkala,že jsi si všimla toho pokojíku,co byl pro hosty.Chtěli jsme ti to říct,až po jídle,ale na co čekat že?" mrkne na tátu a ten si bere slovo a já začnu pomalu asi tušit kam míří "Správně,stejně je to jedno,kdy se to dozvíš a čím dřív tím líp.No prostě,jak to říct" odmlčí se a já sui jsem už jistá co mi chtějí říct,protože tam blbá nejsem,ještě když na té jedné krabici bylo nakreslené cosi co měl být dětský kočárek "No prostě ... "přetuším ho nebo bych tady čekala ještě další týden " ... budeme mít mimi?" dokončím tátu s nadějí že jsem to uhodla.Ti dvá se na sebe jenom podívají a souhlasně odpoví "Ano" "Ááááá" zakřičím a obejmu oba dva,pořádně"Tak já budu mít asi podle té růžové na stěnách v pokojíku malou sestřičku?Budu velká sestra.A už máte vybrané jména?A jak dlouho to víte? ... "pokládám jednu otázku za druhou,i když mi žádné odpovědě nepřichází."Pššt" dá mi ruku před pusu táta."Nějak moc otázek na jednou nemyslíš?Tak popořadě,to bude lepší" "No ano máš pravdu,ale prostě,já budu mít sourozence,to vám to ale trvalo,než jste mi to splnili" "No to víš nebyl čas a jak si odjela,tak jsme si uvědomili,že by jsme chtěli mít ještě nějakou miminko a že jsme byli celou dobu zavalení prací,že jsme si ani neuvědimili,že na tebe nemáme čas" zapomí se do debaty máma."No to je sice fakt,to se musí uznat,ale co už,čas nevrátíme a já jsem teˇdhrozně štastná,protože ten malí špunt mi zajistí,že tady aspoń máme nějakou dobu zůstane" ....
Omlouvám se,omlouvám se,omlouvám se,omlouvám se.Nestíhám a to pořádně a taky dochází nápady.Nechtěl se mi ten příjezd nějak natahovat,protože mě to ani nebavilo psát.Tak jsem to teď rychle nějak sesmolila,protože nemám čas,takže se ještě jednou omlouvám ...
Děkuju za všechny komentáře zlatíčka :-* :-*Kiss
"Je to neuvěřitelné" řeknu si pro sebe velmi,opravdu velmi potichu.Je to dneska přesně rok.Přesně před rokem jsem taky seděla v letadlu,ale z Německa do Ameriky a teď?Taky sedím v letadlu ale z Ameriky do Německa.Je to zvláštní,že můj odjezd domů je uplně ve stejný den jako můj odlet.V sobě mám hrozně smíšené pocity.Co bude až doletím?Přece jenom je to rok co jsem byla pryč,všechno se určitě změnilo a i lidé budou jiní.Bojím se toho,hrozně moc.Vím,že jsem udělala chybu,ale já to v tu chvíli jinak neviděla.Bylo toho na mě moc a teď vím že jsem myslela jenom na sebe,ale nadruhou stranu to bylo určitě lepší,že jsem odjela.Každý,opravdu každý si musel srovnat v hlavě poslední události,co se stali.Ale te´d je už pozdě přemýšlet o tom,že jsem udělala chybu a nechávat je samotné,hlavně Jana.Každý teď žije svůj život a tak to musí být i nadále po mém příjezdu domu.Vím,že se snimi určitě setkám a těším se strašně moc,ale nadruhou stranu se bojím,že mi to nikdy neodpustí a nebo snad na mě zapoměli.To ovšem ukáže až čas,protože jsem poprosila rodiče aby nikomu neříkali kde jsem,co dělám a nic jiného a ani kdy přijedu.Snad jsem myslela,že by zamnou přijeli?Nevím ...
Let uběhl poměrně rychle,za což jsem ráda,protože dlouho a nudné lety fakt nemusím.Takže,když jsme přistávali,byla jsem jen ráda."Mamííííí" zakřičala jsem snád na celé letiště a lidi nelidi,rozběhla jsem se k mamce,kterou jsem hrozně moc objala a snád jí patnáct minut ani nepouštěla,jak jsem byla ráda.Slzy od štěstí mě tekli proudem a já byla nad míru spokojená,že zase po dlouhým roce vidím mamka a držím jí."Dceruško moje" opakuje pořád dokola.Někteří lidé si na nás zahlížejí,ale nám to nevadí,taky jsme se takovou dobu neviděli.Pro mě to byla jako věčnost"Kde je táta?" zeptám se "Boužel uvízl v koloně,takže se uvidíme až doma" odpoví mi v rychlosti"Škoda,škoda,ale snád bude dříc doma jako my.Ježiš mami,já su tak ráda,že tě zasej vidím.Jsi nějaká jiná,nějaká nevím.Ty jsi přibrala?" zeptá se pohotově,protože máma,která si svoji krásně štíhlou postavu udržovala co si pamatuju,opravdu nějak přibrala,což se mi nezdá.Trochu zčervená a vyhýbavě mě odpoví."Pojď jdeme pro zavazadlo a pak rychle domů za tátou" Jenom souhlasně přikývnu a dál už to neřeším."Vždyť jsi odjížděla z jedním kufrem a teď máš k tomu ještě další dva?" udiví se máma "No to víš no,nakupovat se musí" zasmějeme se obě dvě a bereme kufry.
"Áááááá konečně domáááááá" zakřičím,jen co vystoupím z auta.Na nějaké zavazadla jsem neměla ani pomyšlení a hned jsem vletěla do domu,jesli už tam bude táta.Bouže mě čekalo sklamání a to,že tam ještě nebyl,ale nadruhou stranu jsem byla hrozně ráda.Všechno,opravdu všechno zůstalo při starém,nic se nezměnilo,teda tak se mi aspoň zdálo.Protože když jsem se z mého pokoje vracela za mámou dolů,musela jsem jít klem pokoje pro hosty,na tom by nebylo nic tak divného,ale nábytek byl pryč,místo světle modré tam byla světle růžová a byli tam naskádané všude nějaké krabice,ještě neotevřené.Nedalo mě to a tak když jsme zešla jsem se zeptala mámi"Všechno je tu vesměs stejné,až na pokoj pro hosty.Co s ním chystáte udělat?" "Ty seš teda zvědavá" zasměje se máma "He,to mám po tobě určitě" "Po mě?Ale kdeže,to bude po tátovi" odpoví mi zpětně "Po mě?Co je po mě" uslyším za sebou,škubnu sebou a na tváři se mi objeví ještě mnohem větší úsměv"Tatíííííí" zakřičím a skočím mu hned do náruče "Tak ráda,tě zase vidím" "Tak to jsme na tom stejně" ... ... Po dlouhém objímání,jsme se dohodli,že jsi půjdu vybalit a pak dojdu za nimi do obýváku a všechno jím povykládám.No a tka jsem šla. ... Bylo neuvěřitelné,že se za ten rok nic v mém pokojíku nezměnilo,všechno,všecicko bylo stejné,tak jak jsem to tu zanechala.Nevynechala jsem ani jednu věc,na všechny jsem si musela šáhnout abych si byla jistá,že po roce jsem opět doma.Přišla jsem k oknu,odhrnula záclonu a podívala jsem se naproti.I ten výhled z okna zůstal uplně stejný,tak jako dům naproti.Odvrátím obličej a podívám se raději na koberec u mně v pokoji."Je čas vybalovat" zašeptá si pro sebe a pustím se do toho.
"Tak hotovo" dojdu za našima dolů do obývaku a jde vydět,že jsem je přerušila při nějaké hodně důležité debatě,ale dělali jakože nic."Tak?Začni.Všechno uplně všechno chceme s tatínkem slyšet a nic nevynechávej ... "pobídne mě mamka,když si sednu.Já se jen usměju a začínám "Po přistání letadla,mě na letišti čekala teta ... " vyprávěla jsem jím skutečně o všem co se stalo a nestalo.Jak to tam vypadalo,jaká byla přároda a okolí.Kolik lidí jsem poznala a taky jak se mi vedlo ve škole.Nevynechala jsem ani jak skvěle se tam nakupuje a ani to jaký měla teta dům a jaké výlety jsme spolu podnikali.Prostě do nejmejšího detajlu ... " ... a skočila jsem mamce do nároče" zakončím svůj hodně dlouhý prosloh o mém ročním pobytě v Americe "Wou,wou,to muselo být skvělé" zhodnotila máma a táta jen tiše přikyvoval."No to si piš že to tam bylo skvělé,ale jsem ráda,že jsem tady a že vás mám zase při sobě.Myslím si že to byla skvělá zkušenost,ale po prázdninách se tam asi už nevrátím,jako myslím opět studovat.Podle mě jeden rok stačil a když tam pojedu tak jedině navštívit tetu,kamarády a známích co tam mám" "Somozřejmě,je to jenom na tobě,jestli chceš dál studovat u tety a nebo tady,my tě s mámou budeme ve všem podporovat a pomáhat ti.Chceme pro tebe jenom to nejlepší,takže je to na tobě" "Děkuju,jste vážně skvělí,ale teď my vykládejte co tady?Jak jste se měli?něco nového?Honem,honem" Máma s tátou se na sebe jenom podívají jakoby si pohledama něco řekli "Ano,něco nového tady je a je to opravdu novinka,hodně velká" začne máma a já jsem jedno velké ucho "Už jsem tátovi říkala,že jsi si všimla toho pokojíku,co byl pro hosty.Chtěli jsme ti to říct,až po jídle,ale na co čekat že?" mrkne na tátu a ten si bere slovo a já začnu pomalu asi tušit kam míří "Správně,stejně je to jedno,kdy se to dozvíš a čím dřív tím líp.No prostě,jak to říct" odmlčí se a já sui jsem už jistá co mi chtějí říct,protože tam blbá nejsem,ještě když na té jedné krabici bylo nakreslené cosi co měl být dětský kočárek "No prostě ... "přetuším ho nebo bych tady čekala ještě další týden " ... budeme mít mimi?" dokončím tátu s nadějí že jsem to uhodla.Ti dvá se na sebe jenom podívají a souhlasně odpoví "Ano" "Ááááá" zakřičím a obejmu oba dva,pořádně"Tak já budu mít asi podle té růžové na stěnách v pokojíku malou sestřičku?Budu velká sestra.A už máte vybrané jména?A jak dlouho to víte? ... "pokládám jednu otázku za druhou,i když mi žádné odpovědě nepřichází."Pššt" dá mi ruku před pusu táta."Nějak moc otázek na jednou nemyslíš?Tak popořadě,to bude lepší" "No ano máš pravdu,ale prostě,já budu mít sourozence,to vám to ale trvalo,než jste mi to splnili" "No to víš nebyl čas a jak si odjela,tak jsme si uvědomili,že by jsme chtěli mít ještě nějakou miminko a že jsme byli celou dobu zavalení prací,že jsme si ani neuvědimili,že na tebe nemáme čas" zapomí se do debaty máma."No to je sice fakt,to se musí uznat,ale co už,čas nevrátíme a já jsem teˇdhrozně štastná,protože ten malí špunt mi zajistí,že tady aspoń máme nějakou dobu zůstane" ....
Omlouvám se,omlouvám se,omlouvám se,omlouvám se.Nestíhám a to pořádně a taky dochází nápady.Nechtěl se mi ten příjezd nějak natahovat,protože mě to ani nebavilo psát.Tak jsem to teď rychle nějak sesmolila,protože nemám čas,takže se ještě jednou omlouvám ...
Děkuju za všechny komentáře zlatíčka :-* :-*Kiss


