close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Tak trochu úlet?!-12.díl

12. října 2008 v 7:03 | Hann |  -Tak trochu úlet?!
Líbí se ti?" zajímá se mamka. "Kdo?" brouknu otráveně. "No Marek přeci," usměje se na mě. "Jo ten, jo líbí," zalžu. Ani sem neměla chuť ho nějak sledovat. Z jednoho nedělního pozváni vznikl spíše večírek pro máminy přátele. "Pojď, seznámím vás," chytne mě za paži a dotáhne k němu. "Marku, můžeš na chvíli?" poprosí ho. "Ale samozřejmě," usměje se na ni, ale pohledem se upíchne na mém těle. No jasně podle té vizáže to bude typickej sukničkář a hezounek. Žádnej Timo…! "Tohle je má dcera Natálie… Natálko tohle je Marek," představí nás a odejde. "Těší mě," potřese mi s rukou. "Mě taky," hlesnu a sklopím oči. Teď nastává ta trapná chvíle ticha…! "Dáš si něco k pití?" začnu, když on se teda k ničemu nemá. "Ne, děkuju," usměje se. Úsměv má pěknej, to se musí nechat, Ale na Timův nemá!! "Omluvíš mě na chvíli?" pousměju se a vydám se na záchod. Najednou se mi udělalo tak slabo a špatně. Zajdu do koupelny a zadívám se na svůj odraz v zrcadle. Přivřu oči a představím si Tima… Stojí za mnou, usměje se na mě a dojde až ke mně. Odhrne mi vlasy z krku a políbí mě na něj. Pak obejme a já mám najednou pocit, že si to jen nepředstavuju, že u mě stojí, objímá mě a hladí přes boky.Musím si skousnou ret abych nezakřičela jeho jméno. "Timo," šeptnu a otevřu oči. Po tváři mi steče slza a zastaví se na mých rtech. Otevřu skříňku vedle zrcadla a začnu hledat máminy prášky na uklidnění. Někde tu přece musí být!! A taky že jsou…. Vysypu si je do dlaně a zadívám se na ně. V tom někdo zaklepe na dveře. "Naty jsi tam?" ozve se máma. Rychle nasypu prášky nazpět do lahvičky a vrátím na původní místo. Bože sem tak blbá že bych to udělala?? "Jo," ozvu se ji nazpět. "No kde jsi? Nechala si ho tam samotnýho…. Vrať se tam!" rozkáže mi. "nechci, necítím se nějak dobře," chci kolem ni projít, ale ona mi zavře dveře před nosem. "Natálie! Je to syn mého šéfa!! Ty se mu musíš věnovat!" srší zní přímo blesky. "Teď? Dobře, půjdu tam a budu se mu dnes věnovat, ale příště mě z těch tvejch trapnejch večírků vynechej!" chci otevřít dveře, ale jak se zdá, tak máma ještě neskončila. "Nechci aby ses mu věnovala jen dnes! Chci aby ses mu věnovala pořád..!" dívá se mi přímo do očí a ani na chvíli neuhne. "Líbíš se mu, co víc si přát? Je to kluk na úrovní, je pěknej a já nevím co všechno ještě!" "Co po mě chceš??" vyjedu po ní. "Abych si ho vzala? Žila s ním a dělala mu krásnou a inteligentní ženu? A to vše jenom kvůli tomu aby tě povýšili? Hádám dobře?" křičím na ni. "Upřímně? Ano je to tak!!!" řekne jako by to bylo naprosto normální. "Věřila jsem že taková nejsi…Že nejsi jako táta!" sklopím hlavu. "Buď ráda, že tě vnucuju Markovi! Táta by ti přivedl ještě horší osud….!" Přeskočí ji hlas. "Já.. nechápu to.." přiznám se. Neodpoví, jen mi uvolní cestu. "Mami?" dožaduji se odpovědi. "Běž za ním!" sklopí hlavu.
Místo za Markem se uklidím do pokoje. Nechce se mi jít zpátky na ten snobskej večírek!! Nenávidím to tady!! Nenávidím tenhle život!! Složím se na postel a hlavu zabořím do polštáře. Marně se v něm snažím ututlat vzlyky. Nejraděj bych se sbalila a šla na to letiště, ale copak vím kdy odlítaji? Třeba už tu dávno nejsou… Sundám ze sebe šaty a boty na podpatku. V poslední době mi tohle oblečení nedělá dobře, nenávidím ho!! Jak sem takhle mohla žít? Chci se vrátit zpátky za klukama, tam sem mohla chodit v teplákách a nevadilo jim to! Před tátou musím jen ve značkovém. Copak sem si v životě nevšimla jak je moje rodina vadná? Nikdy si mě nevšímali tolik, kolik sem jako dítě potřebovala! Mysleli si že peníze to zpraví!I když si mě nevšímali, měla sem je ráda, ale tohle máma přehnala! Mám si zkazit život kvůli její kariéře? Nikdy!! Navlíknu na sebe Timovu mikinu, kterou mi kdysi věnoval na památku. Kraťasy a posadím se zpět na postel. Když mám tu mikinu na sobě, citím se klidněji. Ještě stále voní jako Timo! "Můžu dal?" ozve se ode dveří Markův hlas. "Ano," kývnu. "Naty, děje se něco? Brečíš?" sedne si vedle mě a obejme mě kolem ramen, jako by jsme se znali snad roky. "Jo, brečím," šeptnu. "Asi vím proč," pohladí mě po rameni. "Proč?" "Tvoje máma, slyšel jsem ten rozhovor. Ne, že bych nějak špehoval ,ale stál jsem pod schodama," poškrábe se ve vlasech. "Chápeš to??" utřu si slzy. "Ani ne," usměje se. "Známe se tak cca 10 minut, možná ani to ne, ale přece jen… Nechceš mi říct proč ty krokodýlí slzy?" pohladí mě po tváři. Nikomu jinýmu bych za 10 minut nedůvěřovala jako mu. Nevím čím to je, ale cítím v něm něco pozitivního. A v tuhle chvíli je jedinej komu bych se mohla svěřit…..
"A kdy to letadlo odlítá?" zajímá se, hned potom co mu to dořeknu. "Nevím.." sklopím hlavu. V tu chvíli mi ohlásí mobil příchozí zprávu. Natáhnu se pro něj a její obsah si přečtu. "Něco pěkného?" optá se, když uvidí, že se usmívám. "Už vím v kolik!" kouknu mu do očí. "V sedm," dodám. "Vždyť to je za hodinu a půl!!" vylítne z postele jako čertík na pérku. "Ne Marku, neblbni já tam nemůžu…. Rodiče… nelíbilo by se jim to. A vůči tobě je mi to blbý," zakroutím smutně hlavou. "Prosím tě! Já se nemůžu dívat jak se trápíš!" pohladí mě po tváři. Je tak milej a hodnej. Máma měla pravdu! Ale pro mě je to spíš kamarád, jak kluk na celej život. Navíc tohle místo už je obsazené! "Ne, to fakt nejde!Nechci si ho připomínat! A máma to nedovolí!" skousnu si ret. "Proč by ne? Půjdu s tebou," chytne mě za ruku. "Jenom si utři ty slzy ať to nevypadá tak blbě," poradí mi. "Marku, to fakt?" zastavím ho ve dveřích. "Fakt," zakýve hlavou. "Děkuju," líbnu mu pusu na tvář. "No tak nepřeháněj!" Nějak odtažitý najednou.
"Sme tady, přeju hodně štěstí Natálie," usměje se na mě. "Děkuju," oplatím mu úsměv. "Mám tu počkat?" zajímá se. "Ne, to je dobrý, hlavně už nejezdí zpátky k nám," poradím mu. "To by mě nenapadlo!" mrkne na mě a odjede. Vypadám tu fakt vtipně! Všichni v oblecích já v mikině a v kraťasích. Vylovím z kapsy mobil a znovu překontroluju všechny údaje co mi Janík napsal. Kdyby mě tu viděla Elis, zabila by mě na místě!! Podle Janových pokynů se vydám vstříc osudu. Buď tam budou nebo ne! Se sklopenou hlavou vkročím do haly….. Mám strach ji zvednout a podívat se, jestli tam stojí, nebo ne. "Andílku!" uslyším Janův hlas. Jsou tady!! Jsou! Narovnám hlavu a podívám se na Jana. "Ty si přišla…." Pevně mě obejme a zatočí se mnou dokola. "Jo, už je to tak," přitisknu se k němu. "Nany!! Slítnou se kolem mě kluci, ale Tima nikde nevidím. Kde je? "Ani nevíš jak moc si nám chyběla!" obejmě ma Franky. "Byl to jen týden," usměju se na něj a vlepím mu pusu na tvář. "Hroznej týden. S tebou odešlo všechno světlo…" .."Anděli!" dodá Jan. "Vy ste mi taky moc chyběli!" objímám se se všema. Jen David se ke mně nějak nemá. "Timova mikina?" hádá Linke. "Jo, kde je?" zeptám se opatrně. "Tam," ukáže ke zdi. "Stojí tam opřený a nepřítomně zírá někam mezi nás. "Běž za ním," postrčí mě Jan. "Já nevím," přiznám se. "Nany?" osloví mě David. "Ano?" otočím se k němu. "Pojď sem na moment," natáhne ke mně ruku. Co po mě může chtít? Nabídnutou ruku přehlídnu a vydám se k němu. "Za všechno můžu já. Vím to! Kdybych nehustil do Tima ať ti dá ten papírek a potom do tebe ať tam jdeš! Všechno sem zvoral!" prohrábne se ve vlasech. "Nemohl si vědět, že to dopadne, tak jak to dopadlo," utěšuju ho. "Udělal jsem si s kámoše trosku," pousměje se. "Nepřeháněj," popojdu k němu blíž. "Kdybych se do toho nemontoval, byl by teď šťastnej!" Je vidět, že se kvůli tomu trápí. "Nikdy sme se neměli v lásce Davide, já to vím! Jenže tohle už nepomůže, ani mě a ani Timovi. Zvorali jsme si to sami dva! Nemůžeš za to.." pousměju se. "Promiň, promiň!" obejme mě. "Namočil jsem tě do něčeho, co sis nezasloužila," tiskne mě k sobě, jako bych umírala. "Sem přece holka na jednu noc ne?" zaironizuji. "Byl jsem slepej, blbej….Tohle by sis neměla pamatovat!"políbí mě na tvář. "Tohle si člověk zapamatuje,"zadívám se mu do očí. "Vymaž to!" poradí mi. "A nevymažu! To je moje vzpomínka.. na tebe!" usměju se. "Nemáš tam lepší??" pohladí mě po tváři. "Si piš!" zhluboka se nadechnu a neubráním se podívat směrem k Timovi. Naše pohledy se setkají."Andílku, běž tam!" pohladí mě po vlasech Janík. "Myslíš?" nejsem si jistá, jestli se mu chci dívat zpříma do očí. "Vím," ujistí mě. Z pohledem sklopeným, vkročím směrem k němu.
…::Timo::…
Musím si promnout oči. Nezdá se mi. Ona je tu! Je tak nádherná. Má na sobě moji mikinu a kraťasi. Komická kombinace, ale jí to moc sluší. Jí by slušel i pytel! Její nádherný vlasy vlají při každým kroku a jámám co dělat abych se tam nerozběhl. Všichni ji tam objímají, jen já tu stojím a koukám na ni. Mám strach tam jít, co by mi řekla, co by udělala? Celý týden bez ní byl pro mě utrpení, ale vidět ji a neobejmout je ještě horší! Je tak krásna, hezčí holku jsem neviděl. Stále na ni zírám, nemohu ji spustit z očí. O to je zvláštní pohled ve kterém se naše oči střetnou. Připadá mi tak prázdný… Sklopím hlavu a dál se na ni nedívám. Nechci, bolí to! "Timo," uslyším její hlas, Stojí přímo přede mnou. "Přišla ses rozloučit s klukama?" Sakra! Hůř jsem začít nemohl! !Ne, s tebou," přistoupí ke mně blíž. "Hm,"brouknu. Proč jsem k ní tak chladnej? Jo já vím proč! Odešla a ani sbohem neřekla. Vypařila se jako pára nad hrncem! "Timo… promiň, ale já neměla na vybranou, jinak to nešlo! Pochop to! Musela jsem odejít!" zadívá se mi do očí. "Nepochopím! Tohle ne! Jak si mohla odejít? Já tě měl rád!!" skoro na ni křičím. "Odpusť," vzdychne a otočí se zády ke mně. Timo si debil? Vždyť sám víš, že to opravdu jinak nešlo!! Sakra řekni něco! Tak na ni zavolej!! Křičím v sobě. "Nany! Nechoď, prosím," vydechnu. Otočí se směrem ke mně. Kouknu na ní pohledem říkajícím, jak moc ji chci, jak jí mám rád a chci ji obejmout!! Doufám, že to pochopí a vyčte! Její pohled mi napovídá to stejné! "Moc si mi chyběla! Strašně moc!" přitisknu ji k sobě. "Ty mě taky! Víc jak kdy jindy!" přilepí se na mě. "Tohle jsem potřeboval! Tohle je můj lék! Nemám ji rád. Miluji ji?" Dá se tomu tak říct? "Slib mi, že už mě nikdy neopustíš! Slib mi to!" šeptám ji do ouška a při tom hladím po vlasech. Nádherně ji voní, tak jako vždycky… "Nepouštěj mě," položí si čelo na mé rameno. Cítím jak mi její slzy smáčí tričko. "Neplakej!" radím ji, ale sám mám co dělat. Mám pocit jako by mi v břiše létalo tisíce motýlků…. Ne andílků!!
…::Nany::…
Tiskne mě k sobě a já vím, že dnes je to naposledy. Vidíme se naposled! Nechci mu to říkat!! Dneškem se náš konec posunul o týden později. Oba jsme se už kvůli tomu natrápili, alespoň to teď bude lepší.
"No tak hrdličky dvě, nechcete toho nechat?" utahuje si z nás Jan. "Ne!" ujistí ho Timo. "Za 15 minut odlítáme, měl by ses od ní odlepit," ušklíbne se Linke. "Nechci, nejde to!" vzdychne Timo a oddálí se ode mě. "Budete mi všichni mooc chybět," postavím se naproti nim. "Nebudeme," usmívají se šibalsky. "Máme za nás náhradu! Koupili sme ti psa! No přála sis ho vždycky ne?" jásají kluci. "Cože? No přála, ale kde.. kde ho máte?" zajímá mě. "Sakra, on zrdhnul že? Jane říkal jsme: Hlídej ho!" lamentuje Linke. "Když na ně byl tak krásnej pohled," vymlouvá se Jan. "Tak si tu ještě chvíli všímej Tima, my jdeme najít to psisko!" poplácá mě Linke po rameni a všichni se vytratí. Musím se jim smát. "Sluší ti to když se směješ," přivine si mě k sobě. "Timo…. 2 měsíce je dlouhá doba," načnu to ne moc pěkné téma. "Ale já je vydržím,L políbí mě do vlasů. "Už! Už ho máme!" křičí Linke. "Tramtadadááá!" strčí mi před nos štěně zlatého retrívra. "Ten je rozkošnej!" začnu se rozplývat. "A neposednej, svině jedna!" neodpustí si Juri. "Děkuju kluci," usměju se na ně a začnu je jednoho po druhým objímat. Budou mi chybět!
"10 minut do odletu! Tak se měj pěkně Andílku!" pošle mi vzduchem pusu Janík. "Ty taky!"
"Nechce se mi!" zamračí se na mě Timo. "Vezm,u si tě s sebou," chytí mě za ruku. "To nejde," vysmeknu se mu. "Budu ti volat a psát SMSky," obejme mě. Je mi z toho do pláče, ať to neříká!Nemůžu se s ním dál výdat, tohle není život, ne pro mě!! "Uletí ti to," steče mi slza po tváři. "Tak ať," slíne mi ji. "Běž," přeskočí mi nekontrolovatelně hlas. "Za 14 dní jsem u tebe co by dup!" pohladí mě po tváři. "Dobře," chytím ho za ruku. "Timooo!!" křičí na něj kluci. "Už fakt běž!" pustím mu ruku. Naposledy mě obejme a vydá se za klukama. V očích mě pálí slzy, neměla jsem sem chodit neměla! Teď se mi akorát otevřeli skoro zahojené rány. "Otočím se k nim zády a vydám se směrem k východu z letiště. "Nany!!" uslyším za sebou Timův hlas. Utíká ke mně. "Uletí ti to!" usměju se na něj. "Mám tě rád!" obejme mě a políbí na rty. "Mám tě rád! Nezapomeň!" zamává mi. Pak už jen sleduji jeho záda, jak se vzdalují a vzdalují. Vyběhnu ven z letiště a hledám únik, únik od lidí.
Zajdu na jedno opuštěné místo. Odtud je krásný výhled na letadla. Posadím se na trávu a toho čoklíčka položím vedle sebe. 19:00…. Koukám na vznášející se letadlo." Sbohem Timo," šeptnu a propuknu v pláč! Tima miluju a to se nezmění! Naše láska by ale neměla šanci. Každý žijeme v jiném světě…….
Pokráčko příště xD
Děcka LoooL! :-D Nesmějte se, ale já sem se fakt snažila normálně.. doufám, že je to dojemný! xD Kdyby chyby, tak sorry, já to překontroluju, ale asi až zítra, pže mě už vyhazují.. =( Extra dlouhý díl toto! xD Muhehee! ;) Tak pořádně okomentovat! Pořádně!! ;);)
PS: Jo kdyby tam někde bylo třeba >> s rukama.. tak to má bejt >> s klukama, ale on mě to tady ten dežin furt opravuje na ruky :-/ já nevím co s nima má.. uchýláckej word! :-/ xD xD
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama