close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Tak trochu úlet?!-17.díl-KONEC

17. října 2008 v 7:03 | Hann |  -Tak trochu úlet?!
…::O dva měsíce později::…
…::Nany::…
Z usilovného vysávání mě vyruší psí štěkot. "Maxi ticho!" okřiknu svého psa, ale on si klidně štěká dál. Vypnu vysavač a zjistím příčinu jeho štěkotu. Někdo zvoní. Dojdu ke dveřím a otevřu je. "Marku? Ahoj," obejmu ho na přivítanou. "Nazdar maminko, jak se máš?" podá mi kyticí růží. "Dobře, právě uklízím, nechceš mi pomoct??" uculím se. "No, tak to abych šel!" rozmáchne rukama a naznačí odchod. "Pojď dál," pozvu ho do svého nového domu. S mámou jsme vybrali pro mé nové bydlení rodinný domek. Sice nebudu já a mé dítě úplná rodina, ale co se dá dělat. Tohle je domeček mých snů! Velká zahrada s bazénem a houpací sítí, i když teď na podzim moc využívaná není. Vlastně to byl víceméně můj nápad přestěhovat se sem. Už kvůli tomu, aby mě v mém starém bytě náhodou nehledal Timo. Ale pochybuji.
"Mám novinu," nezní moc nadšeně. "Jo?? A jakou?" položím před něj šálek čaje. "Odjíždím, respektive odlétám," sklopí zrak. "Na dovolenou?" hádám. "Ne.." zakroutí záporně hlavou. "Kam?" posadím se na proti němu a upiju ze svého šálku. "Do Ameriky, za bráchou," pohlédne na mě. "Tak daleko?" neubráním se zklamání v hlase. "A kdy se vrátíš?" zajímá mě. "To je to…. maximálně za rok," sklopí zrak. Smutně povzdechnu. "To mě tu necháš samotnou??" položím mu otázku. "Nerad," ušklíbne se. "Máš tu Elis," prohodí. "Víš, že mnou opovrhuji, kvůli tomu, že jsem si to dítě nechala.." připomenu mu. Celá je fakt divná! Nějak jsem ji asi přestala chápat. "A kdy odlítáš?" pousměji se na něj. "Dnes večer, ale.." odmlčí se. "Ale co?" chytím ho za slovo. "Potřebuju před tím něco vyřídit, bez toho bych nemohl nikam odletět," pousměje se tajemně. "Co to může být? Nebo spíš, kdo to může být?" vstanu ze své židle a posadím se mu na klín. "Škoda že nejsem na holky," zakroutí hlavou. Tímhle mě pobaví. "To jako proč?" zajímá mě. Na tohle mi neodpoví. "Přiletí sem můj bratr.. potřebuje něco vyřídit s tátou. Budeme s Robem bydlet v jeho vile. Naty… od něho ruce pryč..! Mám takovej pocit, že ty jsi ten důvod proč sem letí!" povzdychne si. "Jak to myslíš?" zpozorním. "Tak jak to říkám, každopádně.. Dej si pozor!" líbne mě na čelo.
Zapnu si televizi a překlapávám z jednoho programu na druhý. O bože nikde nic není! Zastavím se na RTL a zaposlouchám se do zpráv. Mluví se tam i nějakém předávání cen Comet. Co mě však zaujme nejvíc, je to že sou tam nominováni i NT. Mám sto chutí se sebrat a jít tam. Stoupnout si k těm zábranám a chvíli se na něj jen dívat. Nemusel by na mě promluvit.. nic! Stačilo by mi ho jen vidět. Vědět, že je kousek ode mě. Přivřu oči a ruku si položím na bříško. Nosím jeho dítě…. Měla jsem mu to aspoň říct! Zeptat se ho jestli ho chce! Vlastně k čemu..? Nechtělo by ho! Najednou se mi začnou vybavovat všechny vzpomínky na něj. Jeho pohledy do mých očí. Jeho polibky. Vybavuju si jeho doteky… To jak vyslovoval mé jméno "Nany" Všechny ty vzpomínky ve mně vyvolají melancholickou náladu! Ne! Nesmím na něj myslet! Tohle je dávno pryč! Poručím si. Jenže.. Nejde to! Při každém mrknutí se mi vybavuje jeho tvář, úsměv, pohled. "Crrrr!" zazvoní opět zvonek. Kdo zase?? Vstanu a dojdu ke dveřím. "Marku??" užasnu. "Oblíkej se jedem!" usměje se. "Ale kam? Vždyť je devět..!" pohlédnu na hodiny. "To je překvápko! Tak šup!" usměje se.
…::Timo::…
"Vstávej! Dole na tebe čeká ta jedna z těch blondýnek co tu byli včera!" cloumá se mnou David. "Co? Jaký blondýny?" nechápu. "Ty si to nepamatuješ?" ustrne v pohybu. "Ne co?" promnu si oči. "Ses tak namazal….!" Usměje se. "Dovedl sis na pokoj dvě holky a pak ste to tady rozjeli..!" zakroutí nechápavě hlavou a hodí po mě rifle. "Oblíkej se!" nakáže mi. "Cože dvě holky?" vykulím na něj oči. "Jo!" potvrdí mi. Jakože si nic nepamatuju?? "Navíc té jedné si prej řekl Nany! Začala tu jančit, jak sis to mohl splíst, když ona se jmenuje Karolína! Příště…" "Příště už žádná a nevyslovuj tady její jméno!" osopím se na něj neprávem. "Sorry, sem zase nic tak hroznýho neřekl!" trhne rameny. "Uprav se ať nevypadáš jak po flámu a v sedm dole v hale!" mrkne na mě. "Proč?" ušklíbnu se. "Comet.. dneska je to předávání!" připomene mi a zmizí. Já sem spal s dvouma holkama? Bože to už sem asi fakt v hajzlu! "Můžu?" Ozve se Jan. "Ale jo!" navlíknu na sebe ty rifle. "Ta holka tam venku celkem jančí," ukáže palcem ven. "Hlavně ji sem nepouštěj," hodím po něm zoufalým okem. "Ty nejsi v pohodě Timo, už celý ty dva měsíce. Kam se ztratil ten tvůj optimismus, radost ze života?" sedne ke mně na postel a poplácá mě po rameni. "Kde? Se ptej,… všechno je v ní.. To ona mi tohle vzala… Odešla a všechno s ní!" položím si hlavu do dlaní. "No ták," šťouchne do mě. "Myslel jsem, že si to už přenesl přes srdce.. denně spíš s jinou. Myslel jsem si, že už si zapomněl, ale ta scéna večer!" uchechtne se. "Řekl si ji Nany," zakroutí nechápavě hlavou. "Si mě sem přišel co..?" kouknu na něj. "No co.. Jsem vymítač ďáblů! Ne.. Sme po dlouhý době v Hamburku… ještě o měsíc dřív než sme měli. Nechceš za ní zajít?" koukne na mě. "Ne, chci zapomenout!" promnu si opět oči. Vlastně..Co to melu? Chci, moc ji chci vidět! Chci ji obejmou, políbit. Jen díky ni jsem pochopil věci, které jsem dřív nechápal. Kdybych ji v ten den, kdy jsme se v tom hotelu chytli, řekl, že ji muluju. Mohlo to teď vypadat jinak! Ležela by vedle mě a držela mě za ruku. Všechno sem posral! Vymítač ďáblu.. jo ona je ďábel! Nic na ni neplatí.. spal jsem s tucty holek a žádná nebyla taková jako Nany! Ani před ní a ani po ní. Žádna mě nepřinutí na ni při každém kroku myslet! Sem v tom až po uši!
"No konečně Timo!" vybafne na mě ta blondýna. "Hm," ušklíbnu se. "Večer si byl úžasnej," chce mě políbit, ale já ji od sebe jemně odstrčím. "Co je?" díví se. "Hele, kotě.. Včera sem to trochu přehnal… sorry, ale já jaksi! No, prostě je konec!" usměju se na ni ve snaze, že to situaci odlehčí. Samozřejmě ona začne jančit na celý hotel. "Já se ji zbavím," uculí se na mě Maik a vyprovodí ji z hotelu.
…::Nany::…
"Kam že to jedeme?" ptám se Marka, ale ten mi neustále neodpovídá. "Robe?" kouknu na něj. "Já to sám nevím, nic mi neřekl! Já jenom řídím a on naviguje!" ušklíbne se. Na oko naštvaně se zabořím do sedačky a přistihnu se, jak se mi zavírají oči. "Naty vstávej," pohladí mě po tváří Marek. "Co, co? Kde to jsme?" zamžourám na něj. "No.. pořád v Hamburku, akorát na druhý straně," usměje se. "Cože? To jsem tak rychle usla?" podivím se a vystoupím z auta. Naskytne se mi pohled na obrovskou halu… "Kde to jsme? Přesně?" těkám pohledem z Roba na Marka. "Comet.." pípne Marek. Já… já vím, že sem si přála ho vidět, ale! To byla jen přání!!! "Marku, to ne!" chci si nastoupit nazpět do auta, ale on mě chytí za ruku. "Neodletím bez toho aniž by to on nevěděl! Naty, tohle mu musíš říct! Je otec. Možná ste si ublížili, ale tohle on musí vědět!" tváří se vážně, Tentokrát se mi nechci smát, spíš brečet. "Marku, ty to nechápeš! Řeknu mu to a co? Co tím vyřeším. Jenom si otevřu staré jizvy a bude to pro nás pro oba ještě horší! Ke všemu, jestli mu o tom dítěti řeknu pošle mě do oných míst a já to nechci slyšet! Ne od něj! Stačil mi táta," steče mi slza po tváři. "A co když už na mě zapomněl? Hm?" kouknu mu do očí. Vždyť tohle je víc pravděpodobný než to, že na mě čeká a že mě miluje. "Naty běž tam! Prosím! Udělejte pro toho prcka! On bude potřebovat tátu! A to, že tě miluje…. Tím jsem si jistej!" líbne mě na rty a pošoupne směrem k červenému koberci. "Budu se dívat!" usměje se. Má pravdu! Musím mu to říct! Má právo to vědět. Co mi na to řekne je druhá věc.
Procpu se ke kraji, abych viděla, kdy půjdou a čekám. Srdce mi bije jako o život. Já to snad vzdám!!
...::Timo::…
"Timoo!" křičí na mě holky a já sem podepisuju, jak zběsilej. Oči mi stále bloudí po těch holkách! Jsme přece v Hamburku. Mohla by tu stát! Neustále se rozhlížím. "Co šilháš?" směje se mi David. "Koukám jestli…. Nany?" zahlídnu ji. Stojí přímo u kraje a hypnotizuje mě. "Kde?" rozhlíží se David. "Tam!" ukážu mu posunkem hlavy. "To není ona! Asi máš fatamorgánu," mávne nad tím rukou a dál se podepisuje. Jo možná jo. Zadívám se na ni a udělám krok vpřed. Ani na chvíli oba neuhneme pohledy. Buď mám fakt vidiny, nebo přišla. "Nany?" hlesnu. "Ano?" usměje se a po tváři ji steče slza. Přiblížím se k zábranám a slzu ji setřu. Je mi úplně jedno, že se po mě sápají fanynky. "Přišla si…" zadívám se ji do očí. "Hm," stále se usmívá. "Říkal jsem že to nevydržíš!" zasměju se. "Takhle to není," brání se s úsměvem na tváři. "Ale je, no jen si ti přiznej, ale vydržela si to dlouho, už jsem skoro přestal doufat!" obejmu ji a zpoza zábran ji vytáhnu. "Moc si mi chyběla!" vyzvednu ji a zatočím s ní dokola. Všichni paparazzi nás v tu chvíli fotí. Všichni nás vidí, ale mě je to teď úplně jedno. Je vedle mě a objímá mě! Oddálím se od ni a celou si ji pohledem změřím. "Nepřibrlala si?" zeptám se s dávkou humoru. "No to je to proč jsem přišla," sklopí zrak. "Mě to neva….!" Utěším ji a spojím na še rty. "Timo, fotí nás," huhlá mezi polibky. "Tak ať! Já chci aby tohle všichni věděli! Chci aby věděli, že tě mám!" prohrábnu se ji ve vlasech a opět naše rty spojím. Tohle mi chybělo ze všeho na světě nejvíc! Její rty! "Timo, já sem ti přišla něco říct!" koukne na mě. "Mluv," trhnu rameny. "Ne, tady ne!" hodí po mě vyděšený pohled. "Timo, pojď!" sikne na mě David! "Řekneš mi to potom, jdi za Maikem!" křičím na ni, aby mě slyšela, protože mě od ní táhne David směrem dovnitř….
…::Nany::…
Bože, musím mu to říct teď. Už jsem to načala. Kdyby tu aspoň nebyl takový zmatek! "Timo!" doběhnu ho. "Co?" koukne na mě. "Já.. já.. jsem těhotná!" vydechnu. V tu chvíli jakoby všichni ztichli. Řekla jsem to moc nahlas? Ne neřekla.. to se mi jen zdá! Tlukot mého srdce je hlasitější, jak vše kolem. "Co?" vykulí na mě oči. Neodpovím mu, jen se dívám, jak se mi vzdaluje z pohledu. Stojím tam jako socha svobody, nejsem schopná pohybu ničeho! Ne, neměla sem to říkat teď! Otočím se směrem ven, ale vrazím do Maika. "Pojď, odvedu tě na hotel," chytí mě kolem ramen. Nejsem schopná ani protestovat. V tuhle chvíli jsem naprosto zmatená a mám pocit, že to se mnou za chvíli asi prašti!
Probudím se až na hotelu. "Konečně ses probrala," usměje se na mě Maik. "Nějak ses mi zlomila v náruči," podí mi sklenku s pitím. "Děkuju," kuňknu a přemítám si všechno co se odehrálo. Marně doufám, že se mi to jen zdálo!
Asi hodinu, tam sedím a čekám. Cítím se hrozně. Bezvládná, unavená… děsně se mi klepou ruce. Co s náma bude? "Ahoj Nany" sesypou se kolem mě kluci. "Děsně se nám stejskalo!" skáčou kolem mě. Zmateně se na ně dívám. Kouknu ke dveřím. Timo tam stojí opřený a kouká na mě. Nahlas si odkašle. "Kluci padáme," jako první pochopí situaci Jan a odejde, kluci hned za ním. "Slyšel jsem dobře?" teď už nezní tak přijemně jako tam na červeným koberci. Zní tak.. tak pohrdavě. "Jo, jsem těhotná!" nedám na sobě znát ani kousek nervozity a obav. "S kým?" stojí stále ve dveřích. "S kým?" užasnu. "Myslíš si, že kdyby to nebylo tvoje, přišla bych ti to říct?" koukám na něj. "Já nevím!" trhne rameny. "Timo co je s tebou?" přeskočí mi hlas. "Co je se mnou? Vidím tě po dvou měsících, málem ti vyznám lásku a ty mi řekneš.. sem těhotná? Jak se mám asi zachovat?" On mi to snad vyčítá. "V kolikátým si?" pohlédne na mě. "Ve čtvrtým," sklopím zrak. "Proč? Proč si nešla na potrat?" Já jsem to věděla! Já to věděla! Tohle byl blbej nápad! "Proč? Protože je to dítě, neměla jsem to srdce ho zabít! Bylo moje a tvoje! Je to důkaz naší lásky, ale ty si mě asi nikdy nemiloval! Nikdy! Jinak by ti ten drobek nevadil! Vlastně, byla jsem blbá a naivní, když jsem si myslela, že bys nás dokázal mít rád," steče mi slza po tváři. "Nny, ale jsme oba mladí.." "Ty pořád jenom lžeš! Lžeš! Já už tě nechci v životě vidět!" křiknu a chci kolem ně projít, ale on mě zastaví. "Nany nehyserči!" zavrčí. "Přece se to ještě nějak dá…!" "Ne nedá! Já tě vlastně chápu… Udělala jsem chybu teď to vím, ale litovat ji nebudu! Sbohem Timo!" kouknu mu do očí a odejdu. Vyběhnu na ulici a propuknu v hysterický pláč. "Proč?" šeptnu.
…::Timo::…
"Nany…" šeptnu. "Timo? Kde je?" vyběhne Jan. "Pryč," řeknu jako smyslů zbavenej. "Slyšeli sme všechno, ty si normální debil Sonnescheine!!" křikne na mě. "Běž za ni!" drcne do mě. "To nemá cenu," řeknu sklesle. "Oba se milujete, ale pořád si ubližujete? To nepochopím, cpak ty to dítě fakt nechceš?" čeká co mu odpovím. Chci, já ho chci! "Jo," hlesnu. "Tak za ní sakra běž než bude pozdě!" drbne do mě.
Vyběhnu ven na ulicí a rozhlídnu se. Nikde nikdo. Nany!" zakřičím! "Ale nikdo se mi neozývá. "Ne! Vrať se! Nany!" křičím, jako o život. "Nany ne…!" kleknu si na zem. "Timo?" uslyším za sebou Janův hlas. "No," pípnu. "Kde je?" rozhlíží se. "Není!" šeptnu a položím si hlavu do dlaní. Všechno sem posral a teď už definitivně! Jan ke mně příjde a obejme mě. "Nany vrať se!" šeptnu a rozbrečím se. Poprvý v životě brečím tak moc! Teď vím, že už sem ji ztratil.. navždy….
x KONEC x
Tak tohle je konec týhle FF.. =) Ale nemusí být definitivní… Co říkáte druhé řadě?? ;) xD Taky můžu psát i jinou že.. xD Záleží na vás, jak se rozhodnete.. ;)
Každopádně.. doufám, že se tato FF líbila.. =) Že byl aspoň v něčem originální a pěkná. Moc děkuju za všechny komenty, které ste k ní napsali a doufám, že teď taky napíšete.. =) Určitě jsem sem toho chtěla napsat víc, ale bolí mě děsně ruka! A už musím jít spát.. :-! Zítra je škola.. xD :-D Takže…. =)
Díky, díky mots! :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama