Autorka: MarQet
Kde mám, ty tepláky…Hledám je po pokoji už věčnost, vsadím se, že je někam zašantročila máma.
"Mámíí, kde mám ty černý tepláky?" křikla jsem dolů na mamku.
"Nevim, kam sis je dala, tam je mas…"
"Dala jsem je prát asi před týdnem a od té doby jsem je neviděla."
"Já se ti podívám."
"Děkuju." Chjo, nesnáším balení věci, zásadně vždycky na něco zapomenu. Abych se představila, jmenuji se Tamara, pro každého Tami, je mi devatenáct, mám za sebou maturitu na gymnáziu a jsem v sedmém měsíci těhotenství. Zbouchnul mě jeden kluk na diskotéce ve Francii, byli jsme tam se školou, měl to být náš poslední společný výlet. Do té doby jsem byla panna, všichni to o mě věděli a mě tenkrát muselo rupnout v bedně, protože jsem si řekla, že už pannou nebudu a nechala se svést prvním klukem, který mi padl do oka. Byl to krásný kluk, měl hnědé vlasy a hnědé, hluboké oči, trochu frajeřil, ale já si řekla, že to je jedno, nechtěla jsem s ním mít vážný vztah, chtěla jsem jen, aby mě zbavil nevinnosti. To udělal velice ochotně. Nemůžu tvrdit, že by byl hrubý, nebo, že by mě potom ignoroval, to ne, ale choval se podstatně chladněji. Od toho večera jsem ho neviděla a popravdě mi to nijak nevadilo, dokonce jsem si nepamatovala jeho jméno, trochu blbé, já vím, ale co jsem mohla dělat. Když jsem ráno pravidelně zvracela, myslela jsem si, že mám nějakou virózu, ty jsem měla poměrně často, jenže pak jsem nedostala měsíčky a dostala jsem strach. Na bundě mi to s úsměvem doktorka oznámila a ještě se mě stupidně zeptala: "Kdo je ten šťastlivec." Cítila jsem, jak se mi motá hlava a udělalo se mi černo před očima. Věděla jsem kdo je otec, ale nechápala jsem, jak je to možné. Nebyli jsme neopatrní, použil kondom, vím to, a proto, mi nedošlo do hlavy, kudy se vloudila ta chybička. Doma jsem to hned řekla mamce, věděla jsem, že mi poradí a nevynadá mi. Byla z toho v šoku a táta? Ten vypadal, že mi urazí hlavu a pak mi nadosmrti přiváže nohy k sobě. Mamka mi řekla, že je to na mě jestli si to nechám vzít, ale já se rozhodla, že to malé donosím a pak ho dám k adopci. Jenže teď když to malé ve mně roste, mám pocit, že nebudu mít to srdce dát ho nebo ji pryč. Naši se mě pořád vyptávali, kdo je otcem a jestli ho znají. Neustále jsem jim opakovala, že je to toho kluka z Francie a že ho neznají, takže měli za to, že je otcem nějaký Francouz a já je v tom nechala. Pak jsem koukala na televizi, nebo spíš jsem si četla časopis a mamka koukala na televizi, měla tam zrovna puštěnou Vivu, když začala hrát jedna německá písnička, mamka to obvykle přepíná, protože němčinu nesnáší,ale tuhle písničku nechala běžet. Líbila se mi a tak jsem zvedla oči od článku: Plánované rodičovství, abych zjistila, kdo to tam je. Když jsem viděla toho kluka, myslela jsem, že mě klepne pepka. Poznala jsem v něm kluka z Francie. Prudce jsem se zvedla a odešla z místnosti. Tohle jsem praktikovala kdykoliv je hráli v televizi nebo se o nich někde mluvilo. Mamka se mě ptala, co mi je a já se ji snažila přesvědčit, že mi lezou na nervy, ale to mi nezbaštila. Znala můj vkus, co se hudby týče a nevěřila, že by se mi tahle muzika nelíbila, až jsem musela kápnout božskou. Když jsem mamce na fotce v Bravu ukázala, kdo je zploditelem, vypadalo to, že osobně pojede do Německa a bude po něm požadovat placení alimentů a kdoví co ještě. Naštěstí ji to brzo přešlo. Teď , když jsem měla po maturitě jsem chtěla studovat jazyky a tak jsem si zařídila školu v Hamburku, chtěla jsem žít v německém prostředí, abych si němčinu co nejlépe osvojila. Balila jsem se tam celý víkend, mamka do mě neustále hučela, jestli si to nerozmyslím a nepojedu tam až porodím, ale já to nechtěla odkládat, zařídila jsem si, že kdybych měla rodit dřív, tak budu moct do tamní porodnice, takže jsem neměla důvod zůstávat přes prázdniny doma.
Ráno jsem vstávala velmi brzy a byla jsem dost nemožná. Vlasy jsem si zašmodrchala do uzlu a nijak jsem neřešila svůj vzhled, vypadala jsem jako strašidlo, ale těhuli by stejně nikdo sbalit nechtěl, takže na tom nesešlo. Ve vlaku mě pustili hned ke dveřím a blízko záchodů, takže jsem byla naprosto spokojená a celou cestu jsem prospala nebo jsem malému četla pohádky. Uteklo to rychle a já vystoupila na nádraží a doufala, že tam chytnu taxíka. Člověk by neřekl, co takové břicho dokáže, každý mi pomáhal se zavazadlama a dokonce mi zavolali i toho taxíka, docela se mi ulevilo, protože sama bych to zvládala dost těžko.
Pokoj jsem měla veliký, měla jsem vlastní koupelnu i kuchyň a měla jsem krásnou velkou postel, měla jsem sto chutí si lehnout a spát, ale musela jsem skočit do školy, abych jim oznámila, že jsem dorazila a abych se zapsala. Hned jak jsem se vrátila, tak jsem nakrmila hladového příživníka šla spát.
Ve škole to bylo báječné, skvěle jsem zapadla i s břichem, každému jsem vykládala, že jsem jen chodící inkubátor, že moje kamarádka nemůže mít děti a tak že jim ho nosím já, něco jako Phoebe z Přátel nosila dítě svého bratra. Každý mi to sežral i s navijákem, takže jsem měla klid. Po hodině němčiny, angličtiny a francouzštiny jsem šla do města, koupila pár věcí a pak jsem si sedla na lavičku a otevřela knížku, kterou jsem začala nedávno číst, byl to návod, jak rodit. Nebylo tam nic nového, takže jsem knížku zase zaklapla a otevřela tlustý román. Byla jsem na lavičce roztažená až hrůza, ale nevěděla jsem, jak jinak bych si měla sednout, každá jiná poloha byla nepohodlná. Chtěla jsem se protáhnout a jak jsem zvedla oči od knížky, rozhlížela jsem se po lidech a v tom jsem uviděla jeho. Šel s dalšími ze své skupiny a já zpanikařila. Zvedla jsem se tak prudce, že se mi zamotala hlava. Začala jsem všechny věci, co jsem měla rozházené po lavičce, házet do batohu.
"Hele kluci, ta má ale na spěch…"ukázal na mě David a pobaveně se zasmál.
"Do Prčic, do Prčic," cedila jsem skrze zuby, ruce se mi klepali až mi knížka a sešity ze školy spadli na zem.
"Počkejte, pomůžem Vám," slyšela jsem jednoho z nich jak na mě volá.
"Sakra, sakra…" nadávala jsem dál, házela jsem to ostatní do batohu a kluky ignorovala.
"My Vám pomůžeme…" řekl ten samý hlas a podával mi ze země sešity.
"To je dobrý, já si poradim…" a začala jsem prudce dýchat, prakticky jsem tam začala fuňět.
"Jste v pořádku?" zeptal se mě kluk co držel sešity a já poznala Jana.
"Řekla jsem, že to zvládnu sama," štěkla jsem na něj a vrhla zlostný pohled na toho, který mě takhle vyvedl z míry, jenže pak se mi udělalo mdlo, hrozilo, že se skácím na zem, Jan mě zachytil a posadil mě na lavičku, začala jsem zhluboka oddechovat, Jan si sedl vedle mě. Dívala jsem se do země a snažila se nemyslet.
"Tamaro?" Přestala jsem dýchat, všechno se ve mně zastavilo, proboha on si mě pamatuje. Pomalu jsem odlepila oči od země a podívala se na něj.
"Timo?" odpověděla jsem mu otázkou a čekala, co z něho vyleze. Kluci těkali pohledem ze mě na Tima a obráceně a nechápali, co to znamená.
"Z tebe je budoucí mamina?" zeptal se mě udiveně a v obličeji se mu zračil strach.
"No, už to tak vypadá," odpověděla jsem mu bez náznaku toho, že by to bylo jeho.
"V kolikátém jsi měsíci?"
"Ehm…V sedmém. Poslyšte, já už musim domů, tak čau," zvedla jsem se popadla svoje věci a zmizela tak rychle, že ani jeden nestihl cokoliv říct.
"Odkud se s ní znáš?" zeptal se Tima David.
"Z Francie, víte, jak jsme byli na té diskotéce…"
"To bylo někdy v lednu ne?" zeptal se pro změnu Jan.
"Hmm, jo, bylo…" řekl trochu vyděšeně Timo.
"Hele vole? Není to tvoje?" zeptal se pobaveně David, nenapadlo ho, že by to tak doopravdy mohlo být, ale Timo moc dobře věděl, že by to jeho být mohlo a Jan to na něm poznal, ale nic neříkal.


