Autorka : MarQet
Proč zrovna já, proč musím mít takovou smůlu. Ze všech míst na světě bydlí Timo tady, musel jít kolem mě, proč? Jedu domů, nezůstanu tu ani minutu…Ne, nemůžu odjet…Do háje zelenýho, že bych se na to nevy…. Klid, dýchej, dýchej, třeba už ho nepotkám, to bude v pohodě, jenom klid a nohy v teple. Už asi hodinu, lítám po pokoji jako nadmutá koza, házím všechny věci do svého cestovního zavazadla a chci jet domů. Blbý je, že si to nemůžu dovolit. Školu jsem zaplatila a peníze nevracejí a navíc nejsem přece žádná srágotka, abych před svými problémy utíkala. Stejně ale tajně doufám, že už ho nikdy v životě neuvidím. Určitě se mi bude snažit vyhýbat, tak jako já jemu, takže to určitě bude v pohodě. Snažím se sama sebe přesvědčit, ale popravdě to moc dobře nejde…Nevěřim tomu co říkám. Jsem v pytli. Až příště vystrčím nos z pokoje, budu na sobě mít tmavý brýle a na hlavě šátek, takže mě v žádném případě nepozná…Nejsem blbá? Pozná…Mám největší panděro v Německu, krucinál. Lítám dál po pokoji až se nakonec zastavím u velkého zrcadla, co mám v ložnici. Kouknu na sebe zepředu, pak z profilu, pak zase zepředu…Musím se sama sobě smát, jsem trapná…Mít tady svoji nej kámošku, abych se jí mohla svěřit, a třeba se jí vyplakat na rameni. Mám smůlu…Lucka je kdesi se svým klukem u moře. No nic, jdu se učit.
Druhý den probíhal zpočátku stejně, šla jsem do školy, místo frániny jsem měla špáninu, super, že? Tentokrát jsem ale nešla tou samou cestou jako včera a už vůbec jsem neměla v úmyslu sedat si tam na nějakou lavičku. Procházela jsem kolem zlatnictví, jsem úplný magor do všeho, co se třpytí a nemohla jsem se nezastavit, padl mi tam do oka krásný prstýnek, měl zlatý kroužek a velký kamínek, možná diamant, podle té ceny…Byl takový ideální na zásnuby…Co to kecám, vždyť já se vdávat nebudu…Slintala jsem ale nad ním bůhví jak dlouho, když na mě kdosi promluvil.
"Jee, ahoj." Podívala jsem se na odraz ve výloze, byl to ten Timův vysmátý kamarád. Bože, to mi děláš určitě schválně…Pomalu jsem se otočila a mrkla na něj pohledem typu: ,Mluvíš na mě?' a v duchu doufala, že je to jen zlý sen.
"Tamara, že?" zeptal se mě.
"Hmm…? Potřebuješ něco?"
"Ne…" podíval se na mě jak na debila a pokračoval: "Jen jsem tě poznal, tak jsem tě chtěl pozdravit."
"To je od tebe moc milé," odpověděla jsem mu a chtěla odejít, ale on prostě musel ještě něco říct. Že se chce vybavovat zrovna se mnou, teď a tady, když o to vůbec, ale vůůůbec nestojím.
"Koukala jsi na prstýnky? Tak kterej budeš chtít na Timovi vymámit?" koukala jsem na něj jako tele na nový vrata.
"Co to blábolíš?"
"Ale nic, to já jen tak…Sranda, ha ha," šklebil se stupidně. "Copak těhule přicházejí o smysl pro humor?"
"Asi jo," neměla jsem chuť se s ním dál bavit, byl mi protivnej, takový hovádko.
"Hele já už musim domů, tak…" ani jsem to nedopověděla…
"Já tě doprovodim,"
"No…to nemusíš, já to zvládnu úplně sama," nechtěla jsem aby šel se mnou, měla jsem chuť zakroutit mu krkem.
"Ale já chci…Puč…" vytrhl mi tašku z ruky a začal mě popostrkovat.
"Nic proti, ale jdeš na opačnou stranu…" oznámila jsem mu suše, připitoměle se usmál, otočil se a zase do mě strkal…Já ho asi brzo nakopnu do zadku. Došli jsme na roh ulice kde jsem bydlela.
"To je dobrý, domů už trefim…"
"Copak bydlíš na rohu ulice?" Tak jsi hluchej nebo blbej?
"Říkala jsem, že to už dojdu sama…"
"Ne ani omylem, doprovodim tě až domů," Co se stará?
"A to jako proč? Co máš za lubem?" prostě mi to nesedělo.
"Nic…Jen nechci, aby se ti něco stalo…" pchaa, to ti tak sežeru. Záchrana, zvoní mi mobil, nebudu muset řešit toho magora, on se snad fakt pomátl. Volá mamka, chjo, taky by mohla zavolat Lucka.
"No ahoj mami," pozdravila jsem ji, Davida a jeho škleb ignorovala.
"No ahoj Tami, tak jaký to tam je, ses ani neozvala jak jsi dojela, měla jsem docela strach."
"Já vim, když já měla spoustu práce. Je to tu prima, škola v pohodě."
"Není ti něco?"
"Ne, proč?" dělala jsem, že nechápu. Jak to ta máma dělá, že vždycky, ale vždycky pozná, že mi něco je…
"Něco se stalo?" vyzvídala dál, už jsem cítila, že to zase neuhraju.
"Ne nic, všechno je super," trvala jsem na svém dál a přitom mrkla na Davida, měl o poznání vážnější obličej a bylo vidět, že ho můj rozhovor velice zajímá.
"Tys potkala toho gaunera, viď?" vybafla najednou a já se nejdřív nemohla vzpamatovat, proboha, copak mi čte myšlenky? Ale houby, jen to neumim skrývat, jsem průhledná jak průklepák.
"Hmm…neee…" no to se mi povedlo, takže jí je to jasný, tak co dál?
"No a bavila jsi se s ním? Řeklas mu, že to břicho máš kvůli němu?"
"Mami," křikla jsem, jasně určitě k němu příjdu a řeknu: 'Ahoj Timo, víš čekám tvoje dítě, co budeme dělat?' už to vidim… "Já mu nic říkat nebudu."
"Proč?"
"Protože…protože…Nebudu mu ničit život miminem."
"Ale měl by to vědět…"
"Jo a k čemu to bude dobrý, stejně z nás žádnej páreček nebude, takže by to k ničemu nebylo…"
"Mohl by přispívat…"
"Mami to je blbost a nebudu o tom s tebou diskutovat, vedle mě stojí jeho nejlepší kamarád…"
"A co? Stejně ti nerozumí…" mrkla jsem znovu na Davida, koukal na mě jak puk. Na chvíli jsem měla pocit, jakoby moc dobře věděl co říkám, ale to byl nesmysl.
"Ne nerozumí, ale to je jedno, prostě mu nic neřeknu a všichni budeme šťastní a ž do smrti. Hele už to polož, budeš mít vysoký účet, já ti napíšu mail, jo?"
"No tak jo. Tak se měj pěkně a nezlob," a zavěsila, já a zlobit, jak asi? David tam pořád stál, už se netvářil jako stupído.
"Kdo to byl?"
"Co seš tak zvědavej?"co je mu co po tom? Měl úplně jiný výraz, než před chvílí, copak mi rozuměl? Blbost. Vzala jsem od něj tašku, nebránil se, vykročila jsem směrem do ulice kde jsem bydlela, David za mnou už nešel, jen tam stál jako tvrdé y a koukal na mě. Sledoval mě až do té doby, než jsem zalezla domů. O co mu šlo? Copak chtěl vědět kde bydlím nebo co? Asi zůstanu nadobro svobodná matka, protože chlapy fakticky nechápu.



pleas vote for me on page
http://fanbook.blog.cz/0808/hlasovani-o-nejlepsi-fan-vytvor HLÁSNI PROSIM PRO MĚ
obrázek čáslo 40(kreslení TOKIO HOTEL)předposlední obrázek
pls pošlete dál to dál