Autorka : MarQet
Mám toho plný zuby, škola mi nejde tak jak bych chtěla, nic mi nejde, všechno mi padá a navíc mi pořád vrtá hlavou David. Nechápala jsem co to mělo znamenat a nedokázala jsem se soustředit na ostatní věci. Já nenávidím mužský, akorát mě deptaj. Venku prší, nebo spíš leje jako z konve. Nikam nejdu, já do školy dneska nejdu. Mám den blbec, určo bych šlápla do hovna. Zavolala jsem učitelce a omluvila se. Tak dneska budu celej den spát a hotovo. Osprchovala jsem se, namazala se krémem, mrkla do zrcadla (ty strie mě pekelně štvou…) a zachumlala se pod peřinu. Během půlhodiny vstanu, mám hlad. Naložila jsem si kopu jídla, smíchala jsem snad úplně všechno a završila jsem to kopcem zmrzliny se šlehačkou…Mňamm…Znova jsem zalezla od postele a během minuty jsem usnula.
Šok…lekla jsem se takovým způsobem, že i Junior sebou mlel jako blázen. Někdo zvonil u dveří jako pomatený, buď spěchá nebo nevim. Natáhla jsem si župan a šla ke dveřím. Kdo to je, nikdo neví kde bydlím. Otevřela jsem dveře a tam…Jan. Aha tak kromě Davida a Nevada Tan to neví nikdo. Koukala jsem na něj rozespalýma očkama a čekala co z něj vypadne.
"Jej, promiň, jsem tě asi vzbudil, co?" nasadil roztomilý omluvný úsměv, že jsem myslela, že padnu.
"No… tak trochu jsem spala…" to bylo jediné, na co jsem se zmohla.
"No, jsem se tě chtěl zeptat, jestli bys nešla ven, projít se…" to myslí vážně? On chce jít ven s těhulí, sebevrah…
"No a není to blbý? Myslim…tebe určitě pořád někdo sleduje, ne? Nebojíš se, že z toho někde něco udělaj?"
"Nee, i záporná reklama je reklama ne?" zase se tak krásně usmál, Ježiši, co mi to děláš?
"Hmm…Tak pojď zatím dál, já na sebe něco hodim," nechala jsem ho, aby šel dovnitř a sama odběhla do koupelny a hledala něco čistého a taky trochu hezkého na sebe. Oblečená jsem byla během chviličky, vzala jsem si svoje nejlepší oblečení, vlasy si přestříkala parfémovaným lakem a trochu se navoněla. Ještě řasenku a hotovo. Jan si prohlížel jednu z mých knížek o těhotenství, jedinou, která byla v němčině. Byla to moje oblíbená, byly tam detailní fotky z porodu, když jsem viděla Janův bledý obličej a výraz Budu brzo zvracet, musela jsem se usmát. Když mě viděl stát ve dveřích, zaklapl knížku a povídá: "Koukám, že nechceš nic nechat náhodě…" byl roztomilej. "Moc ti to sluší," řekl náhle sjel mě pohledem od hlavy k patě a zase obráceně.
"Jo jistě…" ty kecale, nevěřím ti ani slovo. Venku se udělalo hezky, svítilo sluníčko, takové to co svítí po dešti. Jan mě vedl kamsi, kde jsem to neznala, bylo tam ale krásně, nikde ani živáčka, no romantika jak vyšitá.
"Kde máš svýho kluka?" prolomil Jan konečně to nesnesitelné ticho, jen ta otázka mohla být na jiné téma.
"Mýho kluka?"
"Jasně, mluvim o otci toho malého…" a ukázal na moje břicho. Probůh, co mu na tohle mám říct? Pravdu? Pokračovat ve verzi s chodícím inkubátorem nebo si vymyslet něco special pro něj?
"Já nemám kluka," nic lepšího jsem říct nemohla.
"A co jeho nebo její otec?"
"Proč se mě na to ptáš?"
"No, jsi moje kamarádka, zajímám se,"…hmm, aha, takže jen kamarádka, co jsem si vlastně myslela? Tami jsi těhotná, ty máš s klukama útrum.
"Rozešli jsme se ještě předtím, než jsem se dozvěděla, že čekám dítě," což je pravda.
"A řekla jsi mu to?"
"Ne, začal nový život, nechci mu ho ničit miminem," to je taky pravda.
"Třeba bys mu ho nezničila, možná by měl radost…"
"Kdyby za tebou přišla tvoje bejvalka a oznámila ti, že s tebou čeká děcko, měl bys radost?" netrpělivě jsem čekala, co mi na to poví.
"To je přeci něco jiného."
"Ne, je to přesně totéž."
Mlčky jsme se na sebe dívali, opravdu skvělé téma rozhovoru, co přijde teď?
Na pokoj jsem přišla kolem šesté, pod dveřmi jsem našla obálku s logem hotelu. Když jsem si přečetla co tam stojí, myslela jsem, že mě vomeje.
"Jak to myslíte, že musím zaplatit za další měsíc, platí to přece agentura," zoufale jsem sípala do sluchátka.
"To bylo do teď, mají tam nějaké problémy a nemohou platit…"
"Ale já nemám peníze."
"V tom případě se musíte do neděle vystěhovat."
"A kam mám podle vás jít?"
"Je nám líto, to není náš problém," a zavěsil, hulvát.
Tak, a je to, teď domů musim. To je fakt super. Nevydržim to, budu brečet. Sesunula jsem se na podlahu vedle postele a propukla v pláč. Takhle jsem si to doopravdy nepředstavovala. Smutek a bezmoc teď vystřídal vztek a zlost. Měla jsem chuť ten pokoj rozmlátit. Místo toho jsem se zvedla a začala si balit věci. Zavolala jsem si na informace, abych zjistila, co mi jede zpátky do ČR a byla rozhodnutá jet hned druhý den. Vyčerpaná jsem lehla do postele a koukala do stropu. Jsem packal, nic se mi nedaří, tak jak bych si přála, všechno zvořu. Vzbudila jsem se v šest, nachystala jsem si věci, dala si sprchu a dobalila pár posledních věcí. Měla jsem spoustu času, sedla jsem si na postel a koukala na kufr u dveří. Copak to doopravdy skončí takhle? Přála jsem si, aby se stal zázrak. Ani nevím jak dlouho jsem tam seděla a koukala do blba. Pak někdo zaklepal na dveře. Kdo to zas otravuje, seděla jsem dál na posteli a dělala, že nic neslyším.


