close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Zbouchnutá-4.díl

25. října 2008 v 6:05 | Hann |  -Zbouchnutá
Autorka: MarQet

Tami, jsi tam?" poznala jsem známý hlas, vstala jsem a šla ke dveřím.
"Ahoj Jane," pozdravila jsem ho a pustila dovnitř.
"Ty někam jedeš?" ukázal při tom na můj kufr.
"Jo, domů…"
"Cože? Proč?" zděsil se.
"Protože…" odsekla jsem.
"Ne vážně, proč chceš jet domů?"
"Já nechci, ale musím. Nemám kde bydlet."
"Vždyť bydlíš tady, ne?" koukal na mě, jako bych spadla z višně.
"Agentura mi přestala platit ubytování a já nemám na to, abych si to platila sama." Jan chvíli nic neříkal, pak konečně promluvil: "Tak půjdeš bydlet k nám…"
"Ke komu?"
"No ke mně a ke klukům."
"Jako k Nevada Tan, k Timovi, k tobě a spol.? Tak na to zapomeň…"
"Neboj, budeš mít svůj vlastní pokoj, jen pro sebe…"
"O to nejde. Pochybuju o tom, že by mě tam kluci chtěli," a obzvlášť Timo.
"Prosím tě, jim to vadit nebude. Jsi kamarádka," zase ta kamarádka, začínám být na to slovo alergická. "Já jim zavolám a zeptám se," kývla jsem na souhlas a Jan odešel do kuchyně.
Telefon zvedl Juri: "No čau Juri, jak je?"
"Stejně jako předtím, než jsi odešel. Kde vlastně jsi?"
"Jsem u Tamary."
"U tý těhotný?"
"Jo přesně. Hele, co byste řekli, kdyby šla bydlet k nám?"
"Mě je to jedno."
"A co kluci?"
"Počkej," Juri hulákal na celý dům: "Hej, kluci, volá Jan. Ptá se jestli vám tu nebude vadit ta těhule…" Jan slyšel nějaký šrumec, byly to většinou kladné odpovědi, pak se ale ze sluchátka ozve: "Tak na to zapomeň a rychle," štěkal na něj Timo.
"Neblbni, jinak bude muset domů."
"Tak ať, mě tu chybět nebude. Nejsme žádnej azylovej dům."
"To nejsme, ale potřebuje naši pomoc." Kluci začali do Tima hučet jako že ji chtějí poznat a proč kvůli tomu tak vyvádí. Nikdo neměl tušení, z čeho má takový strach.
"No, tak jo no," rezignoval nakonec.
"Super, díky," zavěsil a vrátil se do ložnice.
"Tak co?" zeptala jsem se a doufala, že to kluci odmítli.
"Jo kluci souhlasí. Tak vyrazíme ne?" usmál se vesele a popadl kufr. Neochotně jsem ho následovala. Je to v háji, těhule v jednom domě se šesti klukama, to musí skončit hodně blbě.

Hned ve dveřích mě všichni vítali, nikdy by mě nenapadlo, že jim můj příchod udělá takovou radost. Všichni na mě byli moc milí, Timo se mi obloukem vyhýbal, což klukům přišlo divné, ale nechala jsem to být a nic jsem jim nehodlala vysvětlovat. Jan jim mě představil jako jeho kamarádku, až na Davida nikdo nevěděl, že mě dřív znal Timo. Byla jsem jak malý zvířátko, který musí pořád někdo hladit. Ne proto, že bych si to přála, ale protože měli všichni to nutkání. Všichni až na Jana a Tima mi pořád šahali na břicho. Byla jsem pro ně přímo přírodní úkaz, hrůza děs a běs. Nechali mi ten největší pokoj, který tam měli, říkala jsem jim, že to není nutný, ale trvali na svém. Snažila jsem se jim vyhýbat, jako bych tam vůbec nebyla, ale moc to nešlo, neustále někdo ke mně do pokoje chodil, ptali se mě, jestli něco nepotřebuju, i když jsem je přesvědčovala, že jsem soběstačná, nebrali na to ohled. Nakonec je rozehnal Jan a já měla aspoň na chviličku čas sama pro sebe. Nakonec ke mně vrazil Timo. Byl rudý vzteky.
"Proč jsi sem přijela?" šla z něj hrůza.
"Přijela jsem sem studovat," snažila jsem se zachovat klid.
"Ale proč zrovna do Hamburku?" pomalu vykročil směrem ke mně, začínala jsem mít strach a začala couvat.
"Bylo to výhodný, navíc jak jsem měla vědět, že žiješ tady?"
"Já nevim, třeba sis to mohla někde přečíst…"
"Ty myslíš, že nemám nic lepšího na práci, než zjišťovat kde bydlíš? Kdyby jste mě tenkrát ignorovali, ani bys o mě nevěděl."
"Vypadala jsi, že to s tebou sekne a já byl v šoku když jsem se tě zeptal jestli to jsi ty…"
"Já asi v šoku nebyla," Timo byl už těsně u mě a já neměla kam utéct, chytil mě za ruku a pevně ji tiskl.
"Co děláš?"
"Řekni mi pravdu, je to moje?"
"Pusť, to bolí…"
"Odpověz!" téměř křičel, držel mě tak pevně, že jsem se nemohla vytrhnout z jeho sevření, po tvářích se mi začaly kutálet slzy. "Je to moje?" zařval na mě, že jsem se strašně lekla a brečela ještě víc.
V tom do pokoje vrazil Jan, nic neříkal, jen na nás nechápavě koukal. Timo vyrazil z pokoje jako střela, jak povolil stisk, sesunula jsem se na zem. Jan ke mně přiběhl a chtěl mi pomoct, já ho ale vztekle odstrčila a utekla do koupelny kde jsem se zamkla. Za dveřmi jsem slyšela jak někdo přiběhl.
"Co to bylo?" slyšela jsem Frankyho.
"Nevim, to Timo," řekl vztekle Jan a začal bušit do nějakých dveří, slyšela jsem jak křičí: "Timo vylez, cos jí udělal? Cos dělal u Tami v pokoji? Slyšíš ty srabe vylez!" mlátil do dveří jako smyslů zbavený.
"Kde je Tamara?" zeptal se David, slyšela jsem ještě další kroky jiných lidí.
"Zamkla se v koupelně…Vylez ty hajzle!" Pak někdo jemně zaklepal na dveře od koupelny.
"Tamaro," ozval se Frankyho zjihlý hlas, nic jsem neříkala.
"Až toho hajzla uvidim, zabiju ho…" slyšela jsem Jana, kroky a pak vše utichlo. Asi všichni odešli. Ještě chvíli jsem tam zůstala, pak jsem se zvedla, že půjdu zpátky do svého pokoje a že se půjdu projít na čerstvý vzduch. Jenže jsem zaslechla cvaknutí zámku, zřejmě to byl Timo, slyšela jsem, jak se zastavil u dveří mého pokoje, nevím co chtěl udělat, ale neudělal to. Odešel dolů. Teď už jsem vylézt mohla. Zalezla jsem zpátky do svého pokoje, zavřela dveře a zamkla je, měla jsem ještě strach. Slyšela jsem jak na sebe dole křičí, nerozuměla jsem jim, pak někdo práskl dveřmi a bylo ticho. Vykoukla jsem z okna a viděla Tima jak běží přes silnici.

Nevyšla jsem celé odpoledne a za mnou taky nikdo nepřišel. Rozhodla jsem se, že půjdu dolů a zeptám se jich jestli nechtějí něco k jídlu. V obýváku seděl jen David.
"Ahoj, kde jsou všichni?" zeptala jsem se, David se na mě zamračeně podíval, bylo mi jasné, že je na Timově straně ať to stojí co to stojí.
"Nevim, někde venku…"
"Nemáš hlad? Nemám něco uvařit?"
"Ne, od tebe nic nechci…" chtěla jsem zase odejít když se mě zeptal: "Co jsi Timovi udělala?"
"Já? Co bych jako měla udělat?"
"To já nevim, je divnej od tý doby, co tě viděl, něco jsi mu udělat musela, jinak by za tebou nahoru nešel," byl neuvěřitelně protivný a pil mi krev tím, že na mě byl tak hnusný. Kdybys věděl, já jsem tady oběť a ne Timo.
"Já mu nic neudělala…Prostě jen…Nepadli jsme si do oka…"
"To jsou kecy, proč nekápneš božskou? Co od něj vlastně chceš?"
"Já od něj nic nechci, nechci nic od nikoho z vás…"
"Chceš aby si tě vzal? A zaopatřil toho tvého spratka?"
"Co to kecáš? Nechci aby si mě bral, jak jsi na to přišel?" blbec jeden.
"Víš co? Nechci to s tebou rozebírat…"
"Ty jsi s tím začal…" otočila jsem se a vrátila se zpátky do pokoje. Měla jsem chuť se sbalit a vypadnout odtamtud. Proč se tak staraj, kdybych od nich něco chtěla, už bych to na ně hrála, já se jim ale snažila vyhýbat jak jen to šlo. Kdyby mě nechali být, bylo by všechno v pohodě. Rozhodla jsem se, že hned jak Jana uvidím, řeknu mu, že pojedu domů, nechtěla jsem se s nikým z nich hádat, neměla jsem na to nervy. Začala jsem se balit, pokolikáté už, a přemýšlela, kterým vlakem pojedu, chtěla jsem odjet co nejdřív, ale bylo už dost pozdě odpoledne a domů bych taky mohla přijet někde o půlnoci. Už vidím tátu jak na mě vybíhá s pálkou a chce mi urazit hlavu. Nechám to na ráno. Bylo půl osmé, když ke mně přišel Jan i s Frankym.
"Tak co, jak je? Je to lepší?" zeptal se mě ustaraně Franky.
"Jo, je to dobrý…Já, rozhodla jsem se, že pojedu domů, nechci tu překážet," dívala jsem se přitom na Jana.
"Proč? Kvůli Timovi? Ten už dá pokoj, za to ti ručim," chytil mě Jan za ruku a Franky souhlasně přikyvoval.
"No…já myslím, že mě tady nechce ani David a necítím se tu zrovna nejlíp…Pojedu domů, už jsem se rozhodla…"
"David? Co ti říkal? Já s ním promluvím…"
"Ne!" vykřikla jsem a oba se na mě překvapeně podívali. "Ne, neříkej mu nic, nechci, aby věděl, že jsem vám to řekla…Nech to plavat Jane, bude to pro všechny lepší…"
"Ale…Já nechci, abys odjela…" jeho hlas zněl hrozně smutně, měla jsem pocit, že mu tu budu doopravdy chybět. Dívala jsem se na něj a čekala, co bude dál. Franky to vycítil, sebral se a odešel z pokoje.
"Tami…Nemůžeš mě opustit…"
"Děláš, jako bych měla umřít…" usmála jsem se.
"To ne, ale já asi umřu, jestli odjedeš…"
"Co to povídáš?" nechápala jsem kam tím směřuje, co mi chce říct?
"Tami já…já tě mám rád…já tě miluju," on mě miluje? Vždyť tvrdil, že jsme kamarádi…Byla jsem mimo, koukala jsem na něj jak vyvoraná myš. Nic jsem neříkala, Jan se ke mně přiblížil, chtěl mě políbit.
"Co děláš?" ve dveřích stál David. No bezva, ten mě teď bude nenávidět ještě víc než doteď.
"Co ti je do toho?" štěknul na něj Jan.
"Aha, Tima mít nemůžeš, tak zkoušíš, štěstí jinde…" vrhl na mě nepříčetný pohled.
"Co to plácáš? Nech si ty blbý kecy a vypadni!" oba odešli a já zase osiřela. Byla jsem nešťastná, Jana jsem sice taky měla ráda, ale v tomhle domě jsem zůstat nechtěla. Ráno pojedu brzy, dokud budou všichni spát. Janovi jsem napsala dopis, kde jsem se s ním rozloučila a pak jsem šla spát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama