Vstala jsem ve čtyři ráno, měla jsem hodinu abych ze sebe udělala člověka a došla na nádraží, které bylo odtud kousek. Vyčistila jsem si zuby, učesala vlasy a trochu se namaloval, vrátila jsem se do pokoje, kde jsem se rychle oblékla a šla se nasnídat. Popadla jsem kufr a vyšla na chodbu, byla jsem u schodů, když jsem uslyšela, jak se otevírají dveře. Otočila jsem se a tam Timo. To je snad zlej sen. Mračil se na mě, bylo vidět, jak moc mě nenávidí. Nasupeně ke mně přišel?
"Kam jdeš?"
"Na nádraží…" bála jsem se ho.
"Co tam? A proč tak brzo?"
"Chci jet domů. A jedu tak brzo, protože chci být doma brzo…" nehodlala jsem mu vykládat, že jsem nechtěla nikoho z nich potkat. Stál tam, koukal na mě a pak to udělal. Udělal to znova, pevně mi sevřel ruku.
"Co zas blázníš," do očí se mi nahrnuly slzy.
"Posledně jsi mi neodpověděla, jestli je to dítě moje…" řekl mi do ucha a z hlasu byla slyšet nenávist, cedil ta slova skrze zuby.
"Proč tě to tak zajímá?" nechtěla jsem mu to říct.
"Protože chci vědět, co ode mě chceš…Chceš mi zničit život?"
"Co to zase plácáš, jak si přišel na takovou blbost?" snažila jsem se mu vytrhnout, ale nešlo to.
"Tak sakra, odpovíš mi?" drtil mi ruku takovou silou, že jsem myslela, že bolestí omdlím.
"Já…já od tebe nic nechci, jen chci jet domů," brečela jsem jak malé děcko, to ho ale neobměkčilo. Byl paranoidní, věřil tomu, že ho chci zničit.
"Ty hnusná svině!!" zaječel na mě, hrozně jsem se bála co bude následovat. Prudce jsem trhla rukou a vyklouzla z jeho sevření, jenže všechna energie se na mě přesunula a jak jsme stáli těsně u schodů, neudržela jsem rovnováhu a skutálela se ze schodů. Měla jsem pocit, že ty schody jsou nekonečné, padala jsem věčnost. Nakonec jsem dopadla na zem pod schody, nic jsem necítila, motala se mi hlava, slyšela jsem dupání a hlasy…
"Co se stalo?" vykřikl Linke.
"Cos jí proved?" slyšela jsem Jana, jak na Tima křičí.
"Já, nevim, prostě se smekla…" koktal Timo, byl vyděšený k smrti. Jan seběhl schody a klekl si ke mně, podepřel mi hlavu a i když jsem ho viděla třikrát, věděla jsem, že má strach.
"Ty debile…Proč jsi to udělal?" syčel na něj Jan dál, ostatní kluci stáli jako opaření. Slyšela jsem ještě jak říká : Zabiju tě! A pak jsem omdlela.
Probudila jsem se až v nemocnici, vedle mě zrovna stála sestřička a kontrolovala mi kapačku. Když viděla, že jsem se probrala, odběhla a za chvilku byla zpátky i s doktorkou. Doktorka vzala baterku a začala mi svítit do očí.
"Co se stalo, kde to jsem?" byla jsem zmatená.
"Jste v nemocnici, spadla jste ze schodů…Jak se cítíte?" najednou jsem si uvědomila, že jsem těhotná, vylekaně jsem se podívala na břicho.
"Dítě, je v pořádku?"
"No tak se podíváme…" doktorka byla neuvěřitelně klidná. Vzala ultrazvuk, na břicho mi kydla hromádku ledového gelu a jezdila mi po břiše. Měla soustředěný výraz, ten se jí ale po chvíli změnil. Podívala se na mě a já věděla, co to znamená. Po tvářích se mi začaly kutálet slzy. Doktorka odešla, abych se s tím smířila a uklidnila se. Ve mně ale vzrůstala hysterie. Za chvíli přišla zpátky a řekla mi, že to malé musí ven. Připravili mě a odvezli na sál.
Celou dobu, co jsem tlačila ven malou mrtvolku mého dítěte, jsem hystericky brečela a křičela na celou nemocnici. Nenáviděla jsem celý svět. Myslela jsem na Tima a nenávist k němu rostla každou vteřinou. Byl to hnusný vrah a já ho už nikdy nechtěla vidět. Měla bych holčičku, když mi ukázali její tělíčko, věděla jsem, že by byla krásná.
Čekala jsem na pokoji až mi sestřička přinese mobila a formulář o vydání Natálky, abych ji mohla pohřbít. Zavolala jsem našim, aby pro mě co nejdřív přijeli. Bylo mi na umření, měla jsem pocit, že tímto okamžikem je se vším konec. Koukala jsem z okna, svítilo sluníčko. Uslyšela jsem klepání na dveře. Stál v nich Jan a v ruce držel kytici. Když jsem ho viděla, musela jsem začít znovu brečet. Přišel až ke mně, sedl si na postel a pevně mě objal. Za jeho zády jsem pak ale uviděla Tima.
"Vypadni!" zaječela jsem na něj. Místo odchodu vešel do pokoje: "Tamaro, já…" nenechala jsem ho domluvit a zasyčela na něj: "Jsi spokojenej? Teď už budeš mít klid, ne? Tos chtěl, ne?" nedokázal na to nic říct, otočil se a šeptl: "Mrzí mě to," a odešel. Znovu jsem se zadívala ven z okna a pak řekla: "Jane, přivezeš mi kufr? Už ho mám sbalený:"
"Proč, přece se vrátíš k nám…"
"Nevrátím…Budu tady do zítra na pozorování a pak si pro mě přijedou naši…"
"Ale…"
"Jane, já už nechci Tima vidět, nikdy…Teď už chci jen domů."
Naši přijeli ještě večer. Původně jsem chtěla nechat pohřeb a kremaci až domů, ale mamka mě přemluvila, abychom to udělali v Hamburku a urnu bych pak vzala domů, kde bych popel rozptýlila na nějakém hezkém místě. Chtěla jsem malý pohřeb, bez nějakých proslovů a podobně. Řekla jsem Janovi, ať na pohřeb přijde, ale bez Tima. Jen já, rodiče, Jan, Linke, Juri a Franky. Vybrala jsem jen pár písniček, které tam hrály, zatímco malá rakev zajížděla dovnitř. Když jsme vycházeli ven, viděla jsem za branou hřbitova Tima a Davida. David se mračil a Timo vypadal nešťastně.
"Kdy jedete domů?"
"Nevím, asi zítra. Až proběhne kremace a dají mi urnu…"
"Já…Kéž by se to nestalo, pak bys tu možná…"
"Nezůstala, Jane…Timo mě nenávidí, nenáviděl mě od chvíle, co mě viděl tady…Já…nemohla bych tu zůstat a být mu na očích," viděla jsem jak je nešťastný, teď jsem si uvědomila, co k němu cítím.
"Víš, Timo tohle nechtěl…opravdu…"
"Možná, ale stalo se a ... Už o tom nechci mluvit," zase se mi zalily oči. Uvědomovala jsem si, že za to vlastně Timo nemůže, ne přímo…Ale stejně jsem mu to dávala za vinu, kdyby na mě tak netlačil, mohlo to dopadnout jinak.
"Uvidíme se ještě někdy?" zeptal se mě smutně Jan a já se mu zadívala do očí.
"Já nevím, myslím, že ne…" Jan si mě přitáhl k sobě a objal mě, pevně mě tiskl k sobě, nechtěl mě pustit. Cítila jsem najednou po dlouhé době, že jsem v bezpečí…Škoda, že to tak nebylo už předtím. Pošeptal mi do ucha: "Miluji tě."
"Taky tě miluji," naposledy se mi zadíval do očí a pak mě dlouze políbil a já se rozbrečela. Naši mě chytili kolem ramen a odvedli mě k autu. Z auta jsem zamávala Janovi a pak se podívala směrem k bráně, kde ještě pořád stál David s Timem. Možná, že jednou mu budu schopná odpustit.
KONEC


